40

Evropská otázka v roce 2016

NEW YORK – Na prahu nového roku se ocitáme ve světě, v němž se násobí geopolitická a geoekonomická rizika. Většina Blízkého východu je v plamenech, což přiživuje spekulace, že na dveře možná klepe vleklá sunnitsko-šíitská válka (podobná třicetileté válce mezi katolíky a protestanty v Evropě). Vzestup Číny rozdmýchává širokou paletu územních sporů v Asii a ohrožuje strategické vedení Ameriky v regionu. A ruská invaze na Ukrajinu se zjevně stala polozamrzlým konfliktem, který by mohl kdykoliv znovu vzplanout.

Je zde i hrozba další epidemie, jak v posledních letech ukázaly výskyty SARS, MERS, eboly a dalších nakažlivých nemocí. Rovněž kybernetická válka je rýsující se hrozbou a nestátní aktéři a skupiny vytvářejí konflikt a chaos od Blízkého východu přes severní Afriku až po subsaharskou Afriku. A v neposlední řadě jsou zde klimatické změny, které už dnes páchají značné škody, neboť extrémní počasí je stále častější a má za následek stále více obětí.

Přesto je to právě Evropa, jež se může v roce 2016 stát epicentrem geopolitického výbuchu. Předně je zde odchod Řecka z eurozóny, který se možná podařilo pouze oddálit, ale ne mu zcela zabránit, poněvadž penzijní a jiné strukturální reformy vyslaly tuto zemi na kolizní dráhu s jejími evropskými věřiteli. „Grexit“ by se pak mohl stát začátkem konce měnové unie, neboť investoři by si kladli otázku, která členská země – možná i někdo z evropského jádra (například Finsko) – odejde jako další.

Kdyby ke grexitu skutečně došlo, bylo by pravděpodobnější i vystoupení Velké Británie z EU. Pravděpodobnost „brexitu“ se oproti loňsku zvýšila, a to z několika důvodů. Nedávné teroristické útoky v Evropě ještě prohloubily izolacionismus Velké Británie, stejně jako migrační krize. Labouristé jsou pod vedením Jeremyho Corbyna euroskeptičtější a premiér David Cameron zahnal sám sebe do kouta, když požaduje reformy EU, které nemohou akceptovat dokonce ani Němci – ačkoliv jinak s Británií sympatizují. Mnoha Britům se EU jeví jako potápějící se loď.

Kdyby mělo dojít k brexitu, spadly by i další kostky domina. Skotsko by se mohlo rozhodnout, že vystoupí ze Spojeného království, což by vedlo k rozpadu celé Británie. To by mohlo podnítit jiná separatistická hnutí – možná počínajíce Katalánskem – k tomu, aby ještě rázněji prosazovala nezávislost. A severské členské státy EU by mohly dospět k závěru, že po odchodu Británie na tom i ony budou lépe, když z unie vystoupí.

Pokud jde o terorismus, pak už kvůli samotnému počtu domácích džihádistů otázka pro Evropu nestojí tak, zda dojde k dalšímu útoku, nýbrž kdy a kde to bude. Opakované útoky by přitom mohly výrazně snížit podnikatelskou a spotřebitelskou důvěru a zastavit křehké hospodářské zotavení v Evropě.

Ti, kdo tvrdí, že také migrační krize představuje pro Evropu existenční hrozbu, mají pravdu. Problémem však není milion nově příchozích, kteří v roce 2015 vstoupili do Evropy. Problémem je 20 milionů dalších osob, které nemají střechu nad hlavou, propadají zoufalství a snaží se uniknout násilí, občanské válce, nefunkčnímu státu, rozšiřující se poušti a hospodářskému kolapsu v rozsáhlých částech Blízkého východu a Afriky. Nedokáže-li Evropa najít koordinované řešení tohoto problému a vynutit si společnou vnější hranici, pak Schengenská dohoda ztroskotá a mezi členskými státy EU opět vyrostou vnitřní hranice.

Únava z úsporných opatření a reforem na okraji eurozóny – a také mezi členskými státy EU, které v eurozóně nejsou, například v Maďarsku a Polsku – se zatím střetává s únavou ze sanací v evropském jádru. Populistické strany na levici a na pravici – s jejich společnou nevraživostí vůči volnému obchodu, migraci, muslimům a globalizaci – se v celé Evropě těší stále větší oblibě.

V Řecku je u moci Syriza, v Portugalsku vládne levicová koalice a volby ve Španělsku by mohly vést ke značné politické nejistotě. V evropském jádru včetně Nizozemska, Dánska, Finska a Švédska si stále větší oblibu získávají zhoubné protipřistěhovalecké a protimuslimské strany. Krajně pravicová Národní fronta ve Francii se jen těsně nedostala začátkem prosince v několika regionech k moci a její vedoucí představitelka Marine Le Penová si možná povede dobře i v prezidentských volbách v roce 2017.

V Itálii navíc premiér Matteo Renzi čelí útoku dvou protievropských populistických stran, které stoupají na žebříčku veřejného mínění. A v Německu je dnes ohrožena vedoucí role kancléřky Angely Merkelové po jejím odvážném, ale kontroverzním rozhodnutí umožnit vstup do země téměř milionu žadatelů o azyl.

Stručně řečeno se zvětšuje propast mezi tím, co potřebuje Evropa, a tím, co chtějí Evropané – a tato divergence by mohla v roce 2016 přinést hluboké problémy. Eurozóna a EU čelí několika různým hrozbám, přičemž všechny volají po kolektivní reakci. My jsme však dnes svědky toho, že členské státy stále více zaujímají národní přístup, a tím podkopávají možnost celoevropských řešení (migrační krize je toho tragickým důkazem).

Evropa potřebuje více spolupráce, integrace, sdílení rizik a solidarity. Evropané jako by se však místo toho hlásili k nacionalismu, balkanizaci, divergenci a dezintegraci.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.