Skip to main content

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated Cookie policy, Privacy policy and Terms & Conditions

singer176_GettyImages_directionupdownarrows Getty Images

Jsou randomizované experimenty se snižováním chudoby etické?

PRINCETON – Před měsícem získali Nobelovu pamětní cenu za ekonomii Abhijit Banerjee, Esther Duflová a Michael Kremer, tři průkopníci v oblasti využívání randomizovaných kontrolovaných zkoušek (RCT) v boji proti chudobě v nízkopříjmových zemích. V rámci RCT výzkumníci náhodně vyberou skupinu lidí, kteří se stanou předmětem intervence, a kontrolní skupinu lidí bez intervence, načež porovnávají výsledky. Vědci v oboru medicíny používají tuto metodu ke zkoušení nových léků či chirurgických postupů a výzkumníci v oboru boje proti chudobě ji používají vedle dalších metod ke zjišťování, která politika či intervence je nejúčinnější. Díky práci Banerjeeho, Duflové, Kremera a dalších se RCT staly účinným nástrojem v boji proti chudobě.

Využívání RCT však vyvolává etické otázky, protože tyto zkoušky vyžadují nahodilý výběr, kdo získá nový lék nebo pomoc, přičemž osoby v kontrolní skupině často žádná intervence nečeká nebo je horší kvality. Proti tomu by se dala vznést zásadní námitka v souladu s Kantovým tvrzením, že je vždy špatné využívat lidské bytosti jako prostředku na cestě k cíli; kritikové tvrdí, že RCT „obětují blaho účastníků studie v zájmu ‚poznání‘“.

Odmítnutím všech RCT z výše uvedených důvodů by se však zároveň vyloučily klinické zkoušky, na jejichž základě vyvíjí moderní medicína nové metody léčby. V rámci RCT se pacienti v kontrolní i léčebné skupině dozvědí, oč ve studii půjde, dobrovolně se do ní přihlásí a mohou kdykoliv odejít. Bránit lidem, aby se sami rozhodli k účasti na takových zkouškách, by bylo přehnaně paternalistické a porušovalo by to jejich osobní svobodu.

Méně extrémní verze kritiky tvrdí, že zatímco lékařské RCT se provádějí pouze v případech, kdy existují skutečné pochybnosti o výhodách léčby, mnohé rozvojové RCT testují intervence typu hotovostních převodů, které jsou evidentně lepší než nic. Neměla by se v takovém případě léčba jednoduše poskytnout?

Tato kritika nebere v potaz dva ohledy. Za prvé není vždy zřejmé, co je lepší, a to ani u zdánlivě jasných případů, jako je tento. Než například závěry RCT prokázaly opak, panovaly obavy, že hotovostní transfery vedou ke konfliktům a alkoholismu.

Za druhé v mnoha rozvojových prostředích není dost prostředků na to, aby se pomohlo každému, což vytváří přirozenou kontrolní skupinu. A stejně tak platí, že ve světě omezených zdrojů nezáleží na tom, zda je intervence lepší než nic; dárci a politici potřebují vědět, o kolik je lepší a za jakou cenu. Rozvojové RCT tak využívají obecnější pojem nejistoty, který zahrnuje i velikost a náklady účinků intervence. Bylo by neetické poskytovat léčbu, která „funguje“, pokud je mnohem méně nákladově efektivní než životaschopná alternativa, a tudíž z ní může mít prospěch méně lidí.

Subscribe now
ps subscription image no tote bag no discount

Subscribe now

Subscribe today and get unlimited access to OnPoint, the Big Picture, the PS archive of more than 14,000 commentaries, and our annual magazine, for less than $2 a week.

SUBSCRIBE

Třetí verze etických námitek zní tak, že účastníky mohou RCT ve skutečnosti poškodit. Hotovostní převody by například mohly vyvolat cenovou inflaci, takže by nepříjemci mohli zchudnout, případně propadnout závisti a pocitu neštěstí. Takové dopady by přitom mohly zasáhnout i lidi, kteří s účastí na studii nikdy nesouhlasili.

Taková kritika je možná nejzávažnější, avšak ani ona nečiní RCT obecně neetickými. Všeobecně se pokládá za přijatelné vystavit účastníky výzkumu určitému riziku újmy. Etické posudkové komise poměřují rizika studií s jejich potenciálními přínosy. Lékařský výzkum je podobný: princip „neuškoď“, jímž se lékaři řídí v klinické praxi, zde nahrazuje slabší požadavek minimalizovat rizika a maximalizovat přínosy ve výzkumných studiích. Potenciální účastníci se o nich přitom dozvídají, aby mohli učinit informované rozhodnutí, zda budou ve studii pokračovat.

Angus Deaton, jiný nositel Nobelovy ceny za ekonomii, nedávno (spolu s dalšími) poznamenal, že některé RCT zaměřené proti chudobě zahrnují lidi, kteří nevědí, že jsou součástí zkoušky, ale přesto jí mohou být ovlivněni. To vyvolává další etické obavy. V reakci na to bychom si měli uvědomit, že tyto RCT často testují programy, které už vlády, nevládní organizace a firmy beztak zavádějí. Je důležité chápat, zda a jak tyto programy ovlivňují nezúčastněné osoby. Pokud například RCT zjistí, že intervence vážně poškozuje nepříjemce, může to zabránit v jejím rozšíření, čímž se celková škoda podstatně sníží.

Za druhé i RCT, které způsobí určitou škodu nezúčastněným stranám a netestují přímo programy, jež by mohli zavádět politici, mohou být přípustné, pokud je jimi vytvořený přínos výrazně vyšší než náklady. Filozof Derek Parfit si klade otázku, zda může člověk uvězněný v hroutící se budově zlomit nic netušící cizí osobě prst, aby zachránil život dítěte. Většina lidí se shodne, že „zneužití“ cizí osoby tímto způsobem je eticky přípustné. Podobně i RCT čas od času odhalí intervence, které jsou desetinásobně nebo i tisícinásobně účinnější než jiné. Tato odhalení umožňují politikům zachránit nebo zlepšit životy mnoha lidí tím, že vyberou nejúčinnější intervence. Využívání RCT je proto eticky přípustné a my tvrdíme, že dokonce může být eticky žádoucí.

Etika RCT v rozvojových zemích je nicméně křehká a někteří kritikové tvrdí, že RCT sice mohou být teoreticky etické, ale v praxi tomu tak není. Když výzkumníci pocházející obvykle z bohatých zemí provádějí experimenty s chudými a na chudých, zjišťují, že zde existuje značná asymetrie pravomocí a výsad. Většinou potřebují souhlas nezávislých etických posudkových komisí, a to jak ve vlastní zemi, tak v zemi, kde se studie provádí.

Je to nesmírně důležitá pojistka, která zajišťuje, že se etické standardy nebudou vnucovat ze zahraničí.

Ekonomka Světové banky Oyebola Okunogbeová nedávno naznačila, že pokud takový lokální dohled není k dispozici, měli by výzkumníci hledat jiné způsoby, jak si ověřit etičnost svých studií na místní úrovni. Ankur Sarin z Indického institutu managementu zase navrhl, aby etické posudkové komise vysvětlovaly svá rozhodnutí veřejně. Domníváme se, že oba tyto návrhy jsou dobré.

Noví nositelé Nobelovy ceny přispívají k řešení tím, že zpřístupňují příležitosti ke vzdělání příští generaci výzkumníků v rozvojových zemích. Nový program, který vznikl v Massachusettském technologickém ústavu (MIT) s přispěním Banerjeeho a Duflové, nabízí plně hrazené magisterské studium ekonomie občanům z rozvojových zemí, kteří prokázali svůj potenciál v internetovém kurzu – žádný středoškolský diplom zde není zapotřebí.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka

https://prosyn.org/FgkL1Rjcs;
  1. haass107_JUNG YEON-JEAFP via Getty Images_northkoreanuclearmissile Jung Yeon-Je/AFP via Getty Images

    The Coming Nuclear Crises

    Richard N. Haass

    We are entering a new and dangerous period in which nuclear competition or even use of nuclear weapons could again become the greatest threat to global stability. Less certain is whether today’s leaders are up to meeting this emerging challenge.

    0