0

Spjati s říší

Bernard Kouchner, nový francouzský ministr zahraničí, je už dlouho znám jako význačný zastánce intervence do zemí, kde jsou porušována lidská práva. Jako spoluzakladatel Lékařů bez hranic prohlásil, že „jsme vytvářeli morální právo ke vměšování se do cizí země.“ Kvůli masovým vraždám iráckých občanů, jež šly na vrub Saddáma Husajna, podpořil válku v Iráku. U přičítání pohnutek názorům ostatních je třeba si vždycky dávat pozor. Kouchner sám však častokrát prohlásil, že jeho humanitární intervencionismus inspirovala vražda jeho rusko-židovských prarodičů v Osvětimi.

Člověk s Kouchnerovými přístupy může a nemusí souhlasit, ale jeho pohnutky jsou zajisté čestné. Skutečnost, že mnozí význační židovští intelektuálové v Evropě a ve Spojených státech – často, tak jako Kouchner, s levicovou minulostí – mají pochopení pro myšlenku využití amerických ozbrojených sil k prosazování cíle lidských práv a demokracie ve světě, může vycházet ze stejného pramene. Každá síla je oprávněná, je-li třeba zabránit dalšímu šoa, a ti, kdo se vyhýbají povinnosti takovou sílu podpořit, nejsou považováni za nic lepšího než za napomahače zla.

Kdyby nás tak silně nepronásledovaly vzpomínky na appeasement nacistického režimu a následnou genocidu, lidé by se možná lidskými právy tolik nezaobírali. A zdaleka ne všichni, kdo usilují o ochranu práv ostatních, se odvolávají na ohavnosti třetí říše, aby ospravedlnili angloamerickou ozbrojenou intervenci.

Termín „islamofašismus“ ovšem nevznikl nadarmo. Vyzývá nás, abychom velkou část islámského světa považovali za přirozené pokračování nacismu. Jak Saddám Husajn, jenž nebyl žádný islamista, tak íránský prezident Mahmúd Ahmadínedžád, jenž islamista je, jsou často popisováni jako přirození nástupci Adolfa Hitlera. A evropská slabost, o „velezradě“ jejích liberálních autorů ani nemluvě, jež dláždí cestu k islamistickému dobytí Evropy („Eurábie“), je považována za děsivou ozvěnu appeasementu nacistické hrozby.