32

Makro brynda

ITHAKA – Ještě před několika lety ekonomové všech vyznání sebejistě prohlašovali, že Velká hospodářská krize, nazývaná Velká deprese, se nikdy nevrátí. V jistém smyslu měli pravdu. Když roku 2008 propukla finanční krize, dostali jsme Velkou recesi. Vládám se podařilo omezit škody pumpováním velkých objemů peněz do globální ekonomiky a sražením úrokových sazeb téměř na nulu. Když ale zastavily skluz let 2008-2009, došla jim intelektuální i politická munice.

Ekonomičtí poradci ujišťovali své šéfy, že zotavení bude svižné. K jistému oživení opravdu došlo, jenže pak se v roce 2010 zadrhlo. To už vlády v důsledku ekonomického poklesu hospodařily s rozsáhlými schodky, jež měl oživený růst zkracovat. V eurozóně se země jako Řecko střetly s krizí suverénního zadlužení, neboť výpomoci bankám měnily soukromý dluh na dluh veřejný.

Pozornost se přesunula k problému fiskálních deficitů a vztahu mezi schodky a hospodářským růstem. Měly by vlády dobrovolně rozšiřovat své schodky, aby kompenzovaly propad poptávky domácností a investorů? Nebo by se měly snažit škrtat veřejné výdaje, aby uvolnily peníze pro výdaje soukromé?

V závislosti na makroekonomické teorii, k níž člověk lnul, bylo možné prezentovat obě cesty jako prorůstovou politiku. První mohla vyvolat expanzi ekonomiky, protože vláda přidávala veřejné výdaje; druhá proto, že je škrtala. Keynesiánská teorie navrhuje první možnost; vlády daly jednomyslně důvěru té druhé.