22

Nový makroekonomický realismus ECB

NEW YORK – Evropská centrální banka konečně zavedla politiku kvantitativního uvolňování (QE). Klíčová otázka v tomto stadiu zní, zda Německo dá ECB manévrovací volnost potřebnou k uskutečnění této měnové expanze s dostatečnou smělostí.

QE sice nemůže zajistit dlouhodobý růst, ale může významně přispět k ukončení trvající recese, svírající eurozónu už od roku 2008. Rekordně vysoké hladiny cen akcií v Evropě během tohoto týdne, v očekávání QE, nejenže poukazují na narůstající důvěru, ale jsou i přímým kanálem, jímž měnové uvolnění může povzbudit investice a spotřebu.

Někteří pozorovatelé, například laureát Nobelovy ceny Paul Krugman a bývalý ministr financí USA Larry Summers, nadále pochybují, zda QE skutečně může být účinné. Jak se nedávno vyslovil Krugman, velkou část světové ekonomiky strhuje „deflační vír“ a padající ceny vyvolávají nevyhnutelné spirálovité ubývání poptávky. S tím patrně souhlasí i Světová banka a Mezinárodní měnový fond, neboť obě instituce nedávno o několik příček snížily prognózy růstu.

Pesimisté tvrdí, že světová ekonomika trpí nepřekonatelným nedostatkem agregátní poptávky, což vede k nové „sekulární stagnaci“. Měnovou politiku považují za poměrně neúčinnou, vzhledem k nechvalně proslulé nulové dolní mezi nominálních úrokových sazeb. Argumentují, že když se měnověpolitické úrokové sazby přiblíží nule, centrální banky jsou víceméně zbaveny schopnosti vyhnout se deflačnímu víru a ekonomiky uvíznou v nechvalně proslulé pasti likvidity. Podle tohoto scénáře nedostatečnost poptávky sama sebe rozdmýchává, stlačuje ceny, zvyšuje reálné (inflačně očištěné) úrokové sazby a dále snižuje poptávku.