3

Věčná evropská krize

ATÉNY – Dohoda o finanční záchraně Kypru je předělem v probíhající krizi eurozóny, protože zodpovědnost za vyřešení problémů bank se přesunula od daňových poplatníků na soukromé investory a vkladatele. Přenesení velkých ztrát na vkladatele v kyperských bankách však porušuje záruku vyplývající z pojištění vkladů, která je součástí navrhované evropské bankovní unie, přičemž zavedení kapitálových kontrol dál nahlodává základy unie měnové. Honí si tedy Evropa vlastní oháňku?

Německo a ostatní země jádra eurozóny dávají najevo, že mutualizace dluhu uvnitř měnové unie je vyloučená a že vnější sanace států nebo finančních institucí půjdou ruku v ruce s „vnitřní záchranou“ z kapes jejich věřitelů. Rostoucí nejistota v otázce bezpečnosti vkladů vyšroubuje úrokové sazby a prohloubí evropskou recesi, a navíc by mohla odstartovat odliv kapitálu ze slabších ekonomik na okraji eurozóny do jejího jádra.

Důsledky takového posunu mohou být dalekosáhlé. Německý model řešení dluhové krize a návratu k vnitřní či vnější rovnováze se opírá o fiskální konsolidaci a strukturální reformy pro deficitní země. Pokud se však všechny země současně pokusí zlepšit svou fiskální nebo vnější rovnováhu seškrtáním výdajů a zvýšením daní, pak všechny ztroskotají, protože úsporný program určité země spočívá ve snížení poptávky po výkonu jiných zemí, což dál upevní domácí i vnější nerovnováhy. „Vnitřní záchrana“ na úkor věřitelů tyto trendy ještě zhorší.

Hluboká a vleklá recese navíc povede ke ztrátě podpory reforem, neboť vládám se nedaří přesvědčit občany, že jim současné oběti zajistí lepší budoucnost. Privatizace, liberalizace trhů, otevření uzavřených profesí a zeštíhlování státního sektoru přinášejí konflikty s mocnými partikulárními zájmy, jako jsou firmy v chráněných průmyslových oborech, odbory ve veřejném sektoru nebo vlivné lobby. Vyřešení těchto konfliktů vyžaduje společenské smlouvy, které však neustále podkopává nespokojenost, občanské nepokoje a politická nestabilita.