0

Pláč nad rozlitým Parmalatem

Ve válce hodnot mezi Amerikou a velkou částí ostatního světa hraje významnou roli firemní dozor. Různé představy o tom, jakým způsobem je kapitalismus řízen, odrážejí a v některých případech i přiživují nelibost vůči USA. V devadesátých letech to vypadalo, jako by zbytek světa chtěl podnikat „po americku", tedy s aktivními kapitálovými trhy a firemními šéfy zodpovědnými akcionářům. Tato amerikanizace byla často jednoduše označována za „globalizaci".

Poté nastala zpětná reakce, kterou do značné míry rozdmýchal pád firmy Enron a další firemní skandály. Velká část světa se začala od amerického způsobu podnikání odvracet. Evropané a Asijci počali s novou energií tvrdit, že jejich model kapitalismu s sebou nese větší závazky vůči dlouhodobým hodnotám a dlouhodobé vizi. Hodnota akcionáře byla odmítána jako jakýsi výstřelek a zbytečný humbuk.

V kontinentální Evropě a některých částech Asie vždy existovala vize, v jejímž rámci se klíčové podnikatelské hodnoty soustředily na dlouhodobé instituty, zejména rodinu. Rozvětvená rodina ovšem zůstává ústředním prvkem i ve velkopodnikovém sektoru. Podle jednoho nedávného výpočtu je 17 ze sta největších německých společností v rodinných rukou, ve Francii je to 26 ze sta a v Itálii 43 ze sta.

Na počátku 21. století se rodinné zájmy začaly drát v kontinentální Evropě znovu překvapivě kupředu, což vedlo k odstranění manažerů, u nichž vznikal dojem přílišné amerikanizace. V Německu rodina Mohnových propustila hlavního manažera společnosti Bertelsmann Thomase Middelhoffa, který chtěl proměnit rodinnou společnost v téměř denacionalizovaný podnik. Ve Francii přišel z podobných důvodů o místo ve firmě Vivendi Universal Jean-Marie Messier a kontrolu nad společností se znovu pokusila získat dynastie Lagardèreových. Na rozdíl od Messiera byli Lagardèreovi pokládáni za hluboce francouzský rod. Pohřbu Jeana-Luca Lagardèrea se v roce 2003 zúčastnila manželka prezidenta Jacquese Chiraka, premiér a pětice ministrů.