WASHINGTON, DC – Nad otázkou, co příštích 12 měsíců přinese globální ekonomice, se odborné názory ostře rozcházejí. Ti, kdo se zaměřují na rozvíjející se trhy, zdůrazňují akceleraci růstu a některé prognózy očekávají 5% zvýšení světového výstupu. Jiní, ti více znepokojení problémy v Evropě a ve Spojených státech, zůstávají pesimističtější a jejich prognózy se pohybují spíš kolem 4 % – a některé mají dokonce sklon předvídat možnou „recesi se dvěma propady“.
Jde o zajímavou debatu, ale uniká jí širší pohled na věc. Vlády ve většině průmyslových zemí v reakci na krizi let 2007-2009 zavedly jedny z nejštědřejších finančních záchran, jaké jsme kdy u velkých finančních institucí zaznamenali. Ovšemže není politicky korektní je nazývat záchranami – mezi tvůrci politik se dává přednost „likviditní podpoře“ či „systémové ochraně“. Jenže jde v zásadě o totéž: když šlo do tuhého, nejmocnější vlády světa (tedy nejmocnější alespoň na papíře) se znovu a znovu podřizovaly potřebám a přáním lidí, kteří půjčili peníze velkým bankám.
Ve všech případech byla logika věci bezvadná. Kdyby kupříkladu USA v roce 2008 (za prezidenta George W. Bushe) neposkytly Citigroup v zásadě bezpodmínečnou podporu a v roce 2009 (za prezidenta Baracka Obamy) znovu, výsledný finanční kolaps by prohloubil globální recesi a zhoršil ztráty pracovních míst po celém světě. Podobně platí, že kdyby na ochranu Řecka a jeho věřitelů v posledních měsících nezasahovala eurozóna, za pomoci Mezinárodního měnového fondu, čelili bychom v Evropě a možná i v širším okolí dalším finančním nesnázím.
WASHINGTON, DC – Nad otázkou, co příštích 12 měsíců přinese globální ekonomice, se odborné názory ostře rozcházejí. Ti, kdo se zaměřují na rozvíjející se trhy, zdůrazňují akceleraci růstu a některé prognózy očekávají 5% zvýšení světového výstupu. Jiní, ti více znepokojení problémy v Evropě a ve Spojených státech, zůstávají pesimističtější a jejich prognózy se pohybují spíš kolem 4 % – a některé mají dokonce sklon předvídat možnou „recesi se dvěma propady“.
Jde o zajímavou debatu, ale uniká jí širší pohled na věc. Vlády ve většině průmyslových zemí v reakci na krizi let 2007-2009 zavedly jedny z nejštědřejších finančních záchran, jaké jsme kdy u velkých finančních institucí zaznamenali. Ovšemže není politicky korektní je nazývat záchranami – mezi tvůrci politik se dává přednost „likviditní podpoře“ či „systémové ochraně“. Jenže jde v zásadě o totéž: když šlo do tuhého, nejmocnější vlády světa (tedy nejmocnější alespoň na papíře) se znovu a znovu podřizovaly potřebám a přáním lidí, kteří půjčili peníze velkým bankám.
Ve všech případech byla logika věci bezvadná. Kdyby kupříkladu USA v roce 2008 (za prezidenta George W. Bushe) neposkytly Citigroup v zásadě bezpodmínečnou podporu a v roce 2009 (za prezidenta Baracka Obamy) znovu, výsledný finanční kolaps by prohloubil globální recesi a zhoršil ztráty pracovních míst po celém světě. Podobně platí, že kdyby na ochranu Řecka a jeho věřitelů v posledních měsících nezasahovala eurozóna, za pomoci Mezinárodního měnového fondu, čelili bychom v Evropě a možná i v širším okolí dalším finančním nesnázím.