WASHINGTON – Až donedávna bylo hlavním úkolem Mezinárodního měnového fondu půjčovat zemím, které měly potíže s platební bilancí. Dnes však rozvíjející se ekonomiky stále více dávají přednost „samopojištění“ v podobě akumulace rezerv (a jejich sdílení prostřednictvím regionálně organizovaných fondů). V důsledku toho se musí MMF změnit – posílit svou kontrolní roli i schopnost dohlížet, aby členské země plnily své závazky a přispívaly k finanční stabilitě. Neschopnost fondu vyvinout tlak na Spojené státy, aby napravily zranitelnost svého trhu hypoték, která urychlila současnou finanční krizi, naznačuje, že je potřeba udělat ještě velký kus práce.
Ve své výroční zprávě o stavu americké ekonomiky v roce 2006 byl MMF vskutku mimořádně shovívavý v hodnocení rizik spojených s uvolněním kritérií na americkém trhu hypoték. Zpráva tvrdila, že „dlužníci ohrožení podstatným zvýšením hypotečních splátek zůstávají malou menšinou a rekrutují se převážně z domácností s vyššími příjmy, které jsou si vědomy rizik s tím spojených“, a v závěru konstatovala, že „existují náznaky, podle nichž zůstávají mechanismy alokace úvěrů a rizika na trhu s bydlením v USA relativně efektivní“. To by prý „mělo skýtat oporu“.
Problém nebyl zmíněn ani ve vlajkové lodi MMF, totiž ve Zprávě o globální finanční stabilitě (GFSR) vydané v září 2006, pouhých deset měsíců předtím, než krize kolem špatných hypoték začala být patrná všem. Podle názoru MMF jsou „velké finanční instituce na zralých… trzích… zdravé, neboť si udržely ziskovost a dobrou kapitalizaci“, přičemž „finanční sektory v mnoha zemích mají dostatečně silnou pozici, aby se vyrovnaly s veškerými cyklickými problémy i dalšími tržními korekcemi v budoucnu“.
WASHINGTON – Až donedávna bylo hlavním úkolem Mezinárodního měnového fondu půjčovat zemím, které měly potíže s platební bilancí. Dnes však rozvíjející se ekonomiky stále více dávají přednost „samopojištění“ v podobě akumulace rezerv (a jejich sdílení prostřednictvím regionálně organizovaných fondů). V důsledku toho se musí MMF změnit – posílit svou kontrolní roli i schopnost dohlížet, aby členské země plnily své závazky a přispívaly k finanční stabilitě. Neschopnost fondu vyvinout tlak na Spojené státy, aby napravily zranitelnost svého trhu hypoték, která urychlila současnou finanční krizi, naznačuje, že je potřeba udělat ještě velký kus práce.
Ve své výroční zprávě o stavu americké ekonomiky v roce 2006 byl MMF vskutku mimořádně shovívavý v hodnocení rizik spojených s uvolněním kritérií na americkém trhu hypoték. Zpráva tvrdila, že „dlužníci ohrožení podstatným zvýšením hypotečních splátek zůstávají malou menšinou a rekrutují se převážně z domácností s vyššími příjmy, které jsou si vědomy rizik s tím spojených“, a v závěru konstatovala, že „existují náznaky, podle nichž zůstávají mechanismy alokace úvěrů a rizika na trhu s bydlením v USA relativně efektivní“. To by prý „mělo skýtat oporu“.
Problém nebyl zmíněn ani ve vlajkové lodi MMF, totiž ve Zprávě o globální finanční stabilitě (GFSR) vydané v září 2006, pouhých deset měsíců předtím, než krize kolem špatných hypoték začala být patrná všem. Podle názoru MMF jsou „velké finanční instituce na zralých… trzích… zdravé, neboť si udržely ziskovost a dobrou kapitalizaci“, přičemž „finanční sektory v mnoha zemích mají dostatečně silnou pozici, aby se vyrovnaly s veškerými cyklickými problémy i dalšími tržními korekcemi v budoucnu“.