Paul Lachine

Ukořistěná ECB

NEW YORK – Nic neilustruje aktuální působení politických třenic, zájmových skupin a krátkozrakých ekonomických přístupů v Evropě líp než debata o restrukturalizaci řeckého suverénního dluhu. Německo trvá na hluboké restrukturalizaci – na alespoň 50% „sestřihu“ držitelů dluhopisů, zatímco Evropská centrální banka je neústupná v tom, že jakákoli restrukturalizace dluhu musí být dobrovolná.

V dřívějších dobách – vzpomeňme na latinskoamerickou dluhovou krizi 80. let – bylo možné dostat věřitele, povětšinou velké banky, do malé místnosti a dopracovat se k dohodě skrze přemlouvání či dokonce nátlak ze strany vlád a regulačních orgánů prahnoucích po hladkém řešení. S nástupem dluhové sekuritizace však věřitelů výrazně přibylo a jsou mezi nimi hedžové fondy a další investoři, na něž mají regulátoři a vlády chabé páky.

Navíc „inovace“ na finančních trzích daly majitelům cenných papírů možnost pojistit se, což znamená, že sice sedí u jednacího stolu, ale nejde jim „o kůži“. Určité zájmy mají: chtějí čerpat ze svého pojištění, a tak restrukturalizace musí představovat „úvěrovou událost“ – tedy prakticky bankrot. Jelikož ECB trvá na „dobrovolné“ restrukturalizaci – tj. na předejití úvěrové události, jsou tyto dvě strany na kordy. Ironie spočívá v tom, že právě regulátoři umožnili vznik dysfunkčního systému.

To continue reading, please log in or enter your email address.

Registration is quick and easy and requires only your email address. If you already have an account with us, please log in. Or subscribe now for unlimited access.

required

Log in

http://prosyn.org/OoEMtAd/cs;