Evropské politické kyvadlo se přehouplo doprava a z někdejších velkých neznámých evropské politiky se stávají známé figury. Po Nizozemsku a Francii je zřejmě dalším na řadě Německo (volby se zde mají konat na podzim a jejich favoritem je středopravicový kandidát, bavorský premiér Stoiber). Ve Spanělsku, Rakousku, Itálii, Dánsku a Portugalsku středopravicové vlády již vládnou. Tento obrat je nejen známkou návratu tradičních konzervativních stran a politik - menší vlády, větší pozornost věnována zájmům kapitálu - k moci. Jde tady i o něco nového.
Nové je to, že mnoho dnešních středopravicových vlád podporují populistické nebo nacionalistické strany. V Itálii, Nizozemsku, Rakousku a Dánsku má vláda podobu buď koalice nebo menšinové vlády podporované zejména a především populistickými pravicovými stranami. Francouzská vláda se sice skládá z tradičních středopravicových politiků, ovšem prezident Chirac vděčí za své vítězství úspěchu krajně pravicové Národní fronty.
Tohle rozhodně novinka je. V minulosti se politický boj v evropských zemích sváděl mezi levicovými stranami, zastupujícími zájmy pracujících, a pravicí, která zastupovala zájmy kapitálu. Zásadní význam měly strany politického středu, jež zastupovaly střední třídy a tlumily ideologické výstřelky levice i pravice. Dnes se ale ideologické rozdíly mezi levým a pravým křídlem politického spektra smývají. Rovnováhu moci tak v rukou drží nové plémě politiků a noví voliči.
Evropské politické kyvadlo se přehouplo doprava a z někdejších velkých neznámých evropské politiky se stávají známé figury. Po Nizozemsku a Francii je zřejmě dalším na řadě Německo (volby se zde mají konat na podzim a jejich favoritem je středopravicový kandidát, bavorský premiér Stoiber). Ve Spanělsku, Rakousku, Itálii, Dánsku a Portugalsku středopravicové vlády již vládnou. Tento obrat je nejen známkou návratu tradičních konzervativních stran a politik - menší vlády, větší pozornost věnována zájmům kapitálu - k moci. Jde tady i o něco nového.
Nové je to, že mnoho dnešních středopravicových vlád podporují populistické nebo nacionalistické strany. V Itálii, Nizozemsku, Rakousku a Dánsku má vláda podobu buď koalice nebo menšinové vlády podporované zejména a především populistickými pravicovými stranami. Francouzská vláda se sice skládá z tradičních středopravicových politiků, ovšem prezident Chirac vděčí za své vítězství úspěchu krajně pravicové Národní fronty.
Tohle rozhodně novinka je. V minulosti se politický boj v evropských zemích sváděl mezi levicovými stranami, zastupujícími zájmy pracujících, a pravicí, která zastupovala zájmy kapitálu. Zásadní význam měly strany politického středu, jež zastupovaly střední třídy a tlumily ideologické výstřelky levice i pravice. Dnes se ale ideologické rozdíly mezi levým a pravým křídlem politického spektra smývají. Rovnováhu moci tak v rukou drží nové plémě politiků a noví voliči.