CAMBRIDGE – Mnohé, ne-li všechny nejnaléhavější makroekonomické problémy světa se váží k obřímu převisu dluhu všech forem. V Evropě hrozí, že toxická kombinace veřejného, bankovního a externího dluhu na periferii rozklíží eurozónu. Na druhé straně Atlantiku zablokovaná situace mezi demokraty, hnutím Tea Party a republikány ze staré školy vyvolává mimořádnou nejistotu, jak Spojené státy v dlouhodobém výhledu zacelí svůj vládní deficit ve výši 8 % HDP. Japonsko přitom hospodaří s rozpočtovým schodkem ve výši 10 % HDP a navíc se sílící kohorty nových penzistů obracejí od nákupů japonských dluhopisů k jejich prodejům.
Pomineme-li projevy nervozity, co by vlády měly dělat? Jedním extrémem je zjednodušující keynesiánská léčba, která předpokládá, že když je ekonomika v hluboké recesi, vládní schodky nevadí, ba prý čím jsou větší, tím lépe. Opačným extrémem jsou absolutisté dluhových stropů, kteří chtějí, aby vlády začaly rozpočty vyrovnávat hned zítra (ne-li včera). Oba přístupy jsou nebezpečně povrchní.
Absolutisté dluhového stropu obrovsky podceňují rozsáhlé korekční náklady související s dobrovolně přijatou „náhlou brzdou“ dluhového financování. Právě tyto náklady jsou příčinou, proč země bez peněz, jako Řecko, čelí rozsáhlým sociálním a ekonomickým přesunům, jakmile finanční trhy ztratí důvěru a kapitálové toky znenadání vyschnou.
CAMBRIDGE – Mnohé, ne-li všechny nejnaléhavější makroekonomické problémy světa se váží k obřímu převisu dluhu všech forem. V Evropě hrozí, že toxická kombinace veřejného, bankovního a externího dluhu na periferii rozklíží eurozónu. Na druhé straně Atlantiku zablokovaná situace mezi demokraty, hnutím Tea Party a republikány ze staré školy vyvolává mimořádnou nejistotu, jak Spojené státy v dlouhodobém výhledu zacelí svůj vládní deficit ve výši 8 % HDP. Japonsko přitom hospodaří s rozpočtovým schodkem ve výši 10 % HDP a navíc se sílící kohorty nových penzistů obracejí od nákupů japonských dluhopisů k jejich prodejům.
Pomineme-li projevy nervozity, co by vlády měly dělat? Jedním extrémem je zjednodušující keynesiánská léčba, která předpokládá, že když je ekonomika v hluboké recesi, vládní schodky nevadí, ba prý čím jsou větší, tím lépe. Opačným extrémem jsou absolutisté dluhových stropů, kteří chtějí, aby vlády začaly rozpočty vyrovnávat hned zítra (ne-li včera). Oba přístupy jsou nebezpečně povrchní.
Absolutisté dluhového stropu obrovsky podceňují rozsáhlé korekční náklady související s dobrovolně přijatou „náhlou brzdou“ dluhového financování. Právě tyto náklady jsou příčinou, proč země bez peněz, jako Řecko, čelí rozsáhlým sociálním a ekonomickým přesunům, jakmile finanční trhy ztratí důvěru a kapitálové toky znenadání vyschnou.