Zvát či nezvat?

Mám v živé paměti trochu legrační, trochu pikantní a dost smutné trápení, které po dlouhá desítiletí měli v Praze západní diplomaté. Každý rok museli totiž nejméně jednou řešit delikátní problém, zda různé chartisty, bojovníky za lidská práva, kritiky režimu, odstavené politiky nebo prostě jen zakázané spisovatele, vědce a novináře, vesměs lidi, s nimiž byli spřáteleni, mají či nemají zvát na oslavy svých státních svátků či jiných významných událostí.

Řešilo se to různě, například důvěrnou konzultací s vlastním či zdejším ministerstvem zahraničí, podle stupně odvahy či prozíravosti toho kterého jednotlivého diplomata, s ohledem na konkrétní postoje a nároky oficiálních míst v naší zemi, momentální politickou atmosféru či aktuální stupeň vřelosti či chladu ve vzájemných vztazích, a samozřejmě i s ohledem na konkrétní politické či ekonomické zájmy západních zemí u nás (v duchu ideje nebrané sovětskou stranou příliš vážně, ale brané velmi vážně Západem, totiž ideje „disidenti nebo obchod“).

Byla pestrá paleta způsobů, jak to tehdy nakonec probíhalo a dopadalo. Někdy jsme s omluvou nebyli pozváni. Někdy jsme naopak byli pozváni, ale nepřišli, abychom svým statečným přátelům-diplomatům nekomplikovali život. Někdy jsme byli pozváni na dřívější hodinu v naději, že odejdeme dřív, než přijdou oficiální činitelé, což se někdy povedlo, někdy nikoliv. Nepovedlo-li se to, byly v podstatě čtyři možnosti: buď na protest proti naší přítomnosti odešli oficiální činitelé, nebo jsme odešli urychleně my, nebo jsme všichni dělali, že se nevidíme, anebo jsme se dali – alternativa nejvzácnější – jedni s druhými do hovoru, což bývaly mnohdy jediné chvíle dialogu mezi mocí a opozicí (nepočítáme-li svá setkání u soudů).

We hope you're enjoying Project Syndicate.

To continue reading, subscribe now.

Subscribe

or

Register for FREE to access two premium articles per month.

Register

https://prosyn.org/tHRwzjTcs