Americká zahraniční politika po Iráku

Co přijde po Iráku? Nedokáže-li současný vojenský „příval“ prezidenta George W. Bushe zajistit výsledek, který by se dal nazvat „vítězstvím“, jaké ponaučení z toho Spojené státy vyvodí pro svou budoucí zahraniční politiku? Uzavřou se do sebe, tak jako po porážce ve Vietnamu před třemi desítkami let? Obrátí se od prosazování demokracie k úzce realistickému pohledu na své zájmy? Třebaže diskuse ve Washingtonu je fixovaná na Irák, řada přemýšlivých zahraničních pozorovatelů si klade právě tyto dlouhodobější otázky.

Analytici a učenci si americké postavení ve světě často mylně vysvětlují. Například před dvěma dekádami obecným míněním bylo, že USA jsou na ústupu. V dalším desetiletí, s koncem studené války, nový obecný názor zněl, že svět je unipolární americká hegemonie. Někteří neokonzervativní učenci došli k závěru, že USA jsou tak mocné, že mohou určovat, co je správné, a ostatní budou nuceni se podřídit. Charles Krauthammer názor oslavil jako „nový unilateralismus“ a tento náhled silně ovlivnil Bushovu administrativu už před útoky z 11. září 2001.

Nový unilateralismus se však zakládal na naprostém neporozumění podstatě moci ve světové politice. Moc je schopnost dosahovat výsledků, které si člověk přeje. To, zda vlastnictví prostředků k takovým výsledkům povede, závisí na okolnostech. Například velká moderní tanková armáda je mocným prostředkem, pokud se válčí v poušti, což ovšem neplatí, bojuje-li se v bažině – jak Amerika zjistila ve Vietnamu. V minulosti se předpokládalo, že většině otázek dominuje vojenská moc, ale v dnešním světě se kontextové rámce moci výrazně liší.

To continue reading, please log in or enter your email address.

Registration is quick and easy and requires only your email address. If you already have an account with us, please log in. Or subscribe now for unlimited access.

required

Log in

http://prosyn.org/Qy9f41m/cs;