NEW YORK – Letošní schůzka Mezinárodního měnového fondu jasně ukázala, že co se týče hospodářské politiky, Evropa i mezinárodní společenství zůstávají bez vedení. Finanční lídři, od ministrů financí po šéfy soukromých finančních ústavů, opakovali současnou mantru: země v krizi si musí doma zjednat pořádek, srazit schodky, snížit národní zadlužení, provést strukturální reformy a podpořit růst. Je zapotřebí obnovit důvěru, říkali znovu a znovu.
Je poněkud strojené slyšet taková kázání od těch, kdo u kormidel centrálních bank, ministerstev financí a soukromých bank dovedli globální finanční soustavu až na pokraj zhroucení – a zapříčinili následnou šlamastyku. Ještě horší je, že se zřídka vysvětluje, jak provést kvadraturu kruhu. Jak obnovit důvěru, když se ekonomiky v krizi potápějí do recese? Jak oživit růst, když úspory téměř s jistotou způsobí další pokles agregátní poptávky, takže dál stlačí výstup a zaměstnanost?
Dnes už bychom to měli vědět: trhy samy o sobě nejsou stabilní. Nejenže opakovaně vytvářejí destabilizační bubliny aktiv, ale když ochabne poptávka, vstupují do hry síly, které pokles ještě prohlubují. Nezaměstnanost a strach z jejího šíření stlačuje mzdy, příjmy a spotřebu – a tedy celkovou poptávku. Nižší tempa vzniku domácností – mladí Američané se například čím dál častěji stěhují zpět k rodičům – snižují ceny obytných nemovitostí, což vede k dalšímu zabavování domů pro nesplácení hypoték. Státy s rámcem vyžadujícím vyrovnaný rozpočet jsou nuceny při klesajících příjmech z daní seškrtávat výdaje – což je automatický destabilizátor, který podle všeho bezhlavě hodlá zavést Evropa.
NEW YORK – Letošní schůzka Mezinárodního měnového fondu jasně ukázala, že co se týče hospodářské politiky, Evropa i mezinárodní společenství zůstávají bez vedení. Finanční lídři, od ministrů financí po šéfy soukromých finančních ústavů, opakovali současnou mantru: země v krizi si musí doma zjednat pořádek, srazit schodky, snížit národní zadlužení, provést strukturální reformy a podpořit růst. Je zapotřebí obnovit důvěru, říkali znovu a znovu.
Je poněkud strojené slyšet taková kázání od těch, kdo u kormidel centrálních bank, ministerstev financí a soukromých bank dovedli globální finanční soustavu až na pokraj zhroucení – a zapříčinili následnou šlamastyku. Ještě horší je, že se zřídka vysvětluje, jak provést kvadraturu kruhu. Jak obnovit důvěru, když se ekonomiky v krizi potápějí do recese? Jak oživit růst, když úspory téměř s jistotou způsobí další pokles agregátní poptávky, takže dál stlačí výstup a zaměstnanost?
Dnes už bychom to měli vědět: trhy samy o sobě nejsou stabilní. Nejenže opakovaně vytvářejí destabilizační bubliny aktiv, ale když ochabne poptávka, vstupují do hry síly, které pokles ještě prohlubují. Nezaměstnanost a strach z jejího šíření stlačuje mzdy, příjmy a spotřebu – a tedy celkovou poptávku. Nižší tempa vzniku domácností – mladí Američané se například čím dál častěji stěhují zpět k rodičům – snižují ceny obytných nemovitostí, což vede k dalšímu zabavování domů pro nesplácení hypoték. Státy s rámcem vyžadujícím vyrovnaný rozpočet jsou nuceny při klesajících příjmech z daní seškrtávat výdaje – což je automatický destabilizátor, který podle všeho bezhlavě hodlá zavést Evropa.