0

Triumf „staré Evropy“

V boji o světový pohár sice Itálie porazila Francii, skutečným vítězem je ale „stará Evropa“, jíž se kdysi vysmíval Donald Rumsfeld. Konec konců, kdo by předvídal finále Mistrovství světa ve fotbale mezi Francií a Itálií? Vypadá to, jako by národní týmy obou „churavých pacientů Evropy“ cítily povinnost změnit obrázek své vlasti ve světě.

Co se Italů týče, po korupčních skandálech, jež málem potopily Il Calcio, fotbalovou ligu italského premiéra, bylo zapotřebí, aby národní mužstvo rehabilitovalo hru v očích svých spoluobčanů. Avšak globálněji vzato, jako by se „stará Evropa“ rozhodla, že nastal čas uvést věci na pravou míru a dokázat, že je dynamičtější než nově vznikající síly světa.

Vskutku, v nové globální rovnováze sil, kde se fotbal proměnil v mnohem víc než jen sport, je Evropa opět velice energicky přítomná. To, co se teď před našima očima po čtyři týdny odvíjelo, byla moderní a zjednodušená verze soustavy rovnováhy sil, jež vévodila Evropě i světu v osmnáctém a devatenáctém století.

Jestliže se kopaná se svým vrcholným okamžikem, tedy Mistrovstvím světa ve fotbale, stala univerzálním náboženstvím globálního věku, je to v prvé řadě proto, že neduchovním způsobem naplňuje vzájemně si odporující instinkty lidské přirozenosti. Fotbal zintenzivňuje kult jednotlivce a glorifikaci hrdiny, ale zároveň je oslavou společného týmového ducha. Víc než kterákoli jiná kolektivní činnost se stává prostředkem hledání identity a příslušnosti, jež dominuje našemu věku.