42

Ztracení evropští keynesiáni

CAMBRIDGE – Na neduhy eurozóny neexistuje žádný zázračný keynesiánský lék. Velkolepě pomatený argument, že Evropu zabíjí příliš mnoho úsporných opatření, je však dnes stěží překvapivý. Komentátory stravuje politika a cepují každý dohledný terč, zatímco masy namířené proti úsporám zjevně věří, že na složité strukturální problémy existují snadná cyklická řešení.

Těžkosti eurozóny, tvrdím už dlouho, pramení z toho, že finanční a měnová integrace Evropy příliš výrazně předběhla skutečnou politickou, fiskální a bankovní unii. O takovém problému neměl Keynes potuchy, natož aby z něj hledal východisko.

Každá realistická strategie k řešení krize eurozóny musí především zahrnovat rozsáhlé odpisy (odpuštění) dluhů zemí na periferii. V důsledku tamního obrovského celkového dluhu bank a vlád – rozdíl se všude v Evropě rozostřil – je svižný a vytrvalý růst pouhým snem.

Zdaleka to není poprvé, co potřebnost masových odpisů dluhů zdůrazňuji. Před dvěma lety jsem v komentáři „Tvrdé hlavy šéfů eura a měkký MMF“ napsal, že „Evropa je v ústavní krizi. Nikdo podle všeho nemá tu moc, aby prosadil rozumné řešení dluhové krize zemí na jejím okraji. Namísto restrukturalizace zjevně neudržitelných dluhových břemen Portugalska, Irska a Řecka (zemí označovaných anglickým zkratkovým slovem PIG) politici a tvůrci politik naléhají na stále větší záchranné balíčky s čím dál méně realistickými nároky na úsporná opatření.“