BĚLEHRAD: Existuje obecná představa, že kdyby byl Slobodan Milošević zbaven moci, dalo by se Srbsko automaticky na cestu obnovy. Skutečnost je ale mnohem složitější a problematičtější. Má-li se Srbsku letos v zimě vyhnout humanitární katastrofa, musí své mocenské ambice dát stranou všichni místní politici. Totiž jen tak bude země moci nastartovat proces obnovy.
Již před kosovskou tragédií bylo Srbsko příkladem ekonomického koše. Klíčové ekonomické reformy, které transformovaly valnou část postkomunistické Evropy, tj. makroekonomická stabilizace, uvolnění cenové politiky a zahraničního obchodu, či privatizace, byly v Srbsku odstaveny na vedlejší kolej ve prospěch autoritářského systému. Režim se nesnažil o integraci Srbska do mezinárodního společenství ani o nápravu zhoršujících se životních podmínek jeho obyvatel; místo toho je vysokou inflací, nelítostným černým trhem a tolerováním korupce přiměl k poslušnosti.
Bombardování ze strany NATO bylo pro zmírající ekonomiku ranou z milosti. Situace v Srbsku je dnes natolik zlá, že je ohroženo pouhé přežití národa. Škody způsobené bombardováním se odhadují na 30 miliard dolarů, tedy na trojnásobek letošního hrubého domácího produktu. Průmyslová výroba se letos vyšplhá na pouhou pětinu hodnoty z roku 1989. Hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele bude činit 975 dolarů, tedy jednu třetinu hodnoty z roku 1989. Jeden ze dvou Srbů je dnes bez práce. Bez mezinárodní pomoci, a pokud se naše země bude „spoléhat jen na své vlastní zdroje“, jak hlásá současný režim, bude trvat čtyřicet až osmdesát let, než se Srbsko dostane na úroveň z doby před deseti lety, kdy se prezident Milošević poprvé chopil moci.
BĚLEHRAD: Existuje obecná představa, že kdyby byl Slobodan Milošević zbaven moci, dalo by se Srbsko automaticky na cestu obnovy. Skutečnost je ale mnohem složitější a problematičtější. Má-li se Srbsku letos v zimě vyhnout humanitární katastrofa, musí své mocenské ambice dát stranou všichni místní politici. Totiž jen tak bude země moci nastartovat proces obnovy.
Již před kosovskou tragédií bylo Srbsko příkladem ekonomického koše. Klíčové ekonomické reformy, které transformovaly valnou část postkomunistické Evropy, tj. makroekonomická stabilizace, uvolnění cenové politiky a zahraničního obchodu, či privatizace, byly v Srbsku odstaveny na vedlejší kolej ve prospěch autoritářského systému. Režim se nesnažil o integraci Srbska do mezinárodního společenství ani o nápravu zhoršujících se životních podmínek jeho obyvatel; místo toho je vysokou inflací, nelítostným černým trhem a tolerováním korupce přiměl k poslušnosti.
Bombardování ze strany NATO bylo pro zmírající ekonomiku ranou z milosti. Situace v Srbsku je dnes natolik zlá, že je ohroženo pouhé přežití národa. Škody způsobené bombardováním se odhadují na 30 miliard dolarů, tedy na trojnásobek letošního hrubého domácího produktu. Průmyslová výroba se letos vyšplhá na pouhou pětinu hodnoty z roku 1989. Hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele bude činit 975 dolarů, tedy jednu třetinu hodnoty z roku 1989. Jeden ze dvou Srbů je dnes bez práce. Bez mezinárodní pomoci, a pokud se naše země bude „spoléhat jen na své vlastní zdroje“, jak hlásá současný režim, bude trvat čtyřicet až osmdesát let, než se Srbsko dostane na úroveň z doby před deseti lety, kdy se prezident Milošević poprvé chopil moci.