Osmého srpna 2008 svět s úžasem přihlížel ohromující podívané během slavnostního zahájení olympijských her v Pekingu. Viděli jsme elektronické rozvíjení čínských svitků plných slavných historických symbolů a nechávali se hypnotizovat tanečníky vytvářejícími „harmonii“ vlastními těly, které používali jako štětce namočené v inkoustu. 2008 studentů bojových umění s mechanickou přesností provádělo tisíce let staré pohyby, zatímco létající nebešťané a cválající nosič olympijského ohně navodili pocit nebeského příbytku na Zemi.
Existovala ještě jedna doba, kdy Čína oslňovala u svého prahu svět: doba dynastie Tchang (618-907), jež bývá často pokládána za zlatý věk Číny a kdy byla tato země skutečně „říší středu“ umístěnou v centru všehomíra. Její hlavní město Čchang-an (novodobý Si-an) bylo metropolí světové úrovně – sjížděli se sem návštěvníci z celého světa a nechávali se oslňovat jeho bohatstvím, krásou a mocí. Jeho císařové používali stříbro z Persie, sklo z Evropy, drahokamy ze střední Asie a zlaté náčiní z Indie. Otevřená, sebevědomá a kosmopolitní Čína se nenuceně stýkala s okolním světem, přejímala nové myšlenky a šířila do okolí vlastní důmyslné výtvory. Není divu, že čínští učenci někdy hovoří o dnešní éře Číny jako o nové dynastii Tchang.
Když bylo Číně v roce 2001 přiděleno pořadatelství olympijských her, oficiální tisková agentura Nová Čína to označila za „milník v sílícím mezinárodním postavení Číny a historickou událost ve velké renesanci čínského národa“. Sedm let čínští představitelé a umělci neúnavně pracovali na tom, aby z tohoto snu o „renesanci“ učinili blyštivou realitu, a výsledek předčil veškerá očekávání. Jak bychom však měli chápat širší důsledky zahajovacího ceremoniálu, a to jak pro Čínu, tak i pro vnější svět?
Osmého srpna 2008 svět s úžasem přihlížel ohromující podívané během slavnostního zahájení olympijských her v Pekingu. Viděli jsme elektronické rozvíjení čínských svitků plných slavných historických symbolů a nechávali se hypnotizovat tanečníky vytvářejícími „harmonii“ vlastními těly, které používali jako štětce namočené v inkoustu. 2008 studentů bojových umění s mechanickou přesností provádělo tisíce let staré pohyby, zatímco létající nebešťané a cválající nosič olympijského ohně navodili pocit nebeského příbytku na Zemi.
Existovala ještě jedna doba, kdy Čína oslňovala u svého prahu svět: doba dynastie Tchang (618-907), jež bývá často pokládána za zlatý věk Číny a kdy byla tato země skutečně „říší středu“ umístěnou v centru všehomíra. Její hlavní město Čchang-an (novodobý Si-an) bylo metropolí světové úrovně – sjížděli se sem návštěvníci z celého světa a nechávali se oslňovat jeho bohatstvím, krásou a mocí. Jeho císařové používali stříbro z Persie, sklo z Evropy, drahokamy ze střední Asie a zlaté náčiní z Indie. Otevřená, sebevědomá a kosmopolitní Čína se nenuceně stýkala s okolním světem, přejímala nové myšlenky a šířila do okolí vlastní důmyslné výtvory. Není divu, že čínští učenci někdy hovoří o dnešní éře Číny jako o nové dynastii Tchang.
Když bylo Číně v roce 2001 přiděleno pořadatelství olympijských her, oficiální tisková agentura Nová Čína to označila za „milník v sílícím mezinárodním postavení Číny a historickou událost ve velké renesanci čínského národa“. Sedm let čínští představitelé a umělci neúnavně pracovali na tom, aby z tohoto snu o „renesanci“ učinili blyštivou realitu, a výsledek předčil veškerá očekávání. Jak bychom však měli chápat širší důsledky zahajovacího ceremoniálu, a to jak pro Čínu, tak i pro vnější svět?