TEL AVIV: Drtivé vítězství předáka Strany práce, generála Ehuda Baraka v nedávných volbách 17. května, Izraeli přineslo nejen novou vládu a novou zahraniční politiku. Znamená rovněž začátek nové éry v izraelské politické kultuře.
Tři roky vlády Benjamina Netanjahua byly poznamenány politikou konfrontace a animosity ve všech možných sférách politického života. Bývalý ministerský předseda Netanjahu se zaměřil nejen na politiku maximální konfrontace s palestinským vedením s Jásirem Arafatem v jeho čele, ale rovněž pěstoval politiku konfrontace vnitřní – mezi religiózními a sekulárními Židy, mezi “starousedlíky” a nově příchozími ze zemí bývalého Sovětského svazu, mezi evropskými a blízkovýchodními Židy (tedy aškenázskými a sefardskými Židy).
Politika “rozděl a panuj” byla charakteristickým rysem Netanjahuova života i před tím, než se stal premiérem. Coby vůdce nacionalistické strany Likudu, když byl v opozici vůči vládám premiérů Jiccaka Rabina a Shimona Perese, protestoval proti dohodám z Osla, které byly uzavřeny mezi vládou, vedenou Stranou práce a Organizací pro osvobození Palestiny (PLO), a jeho manévry měly ukázat Rabina i Perese jako velké zrádce, jakési místní ekvivalenty tak známých a strašných kolaborantů, jako byl Petain nebo Quisling. Netanjahu stále živil tyto nálady až vytvořil takovou atmosféru konfrontace a nenávisti, že pravicový nacionalistický židovský student náboženství úkladně zavraždil ministerského předsedu Rabina, a to jen proto, že v jeho očích to byl zrádce, kdo se v Oslu vzdal části historické rodné země židovského národa ve prospěch “teroristické” PLO.
TEL AVIV: Drtivé vítězství předáka Strany práce, generála Ehuda Baraka v nedávných volbách 17. května, Izraeli přineslo nejen novou vládu a novou zahraniční politiku. Znamená rovněž začátek nové éry v izraelské politické kultuře.
Tři roky vlády Benjamina Netanjahua byly poznamenány politikou konfrontace a animosity ve všech možných sférách politického života. Bývalý ministerský předseda Netanjahu se zaměřil nejen na politiku maximální konfrontace s palestinským vedením s Jásirem Arafatem v jeho čele, ale rovněž pěstoval politiku konfrontace vnitřní – mezi religiózními a sekulárními Židy, mezi “starousedlíky” a nově příchozími ze zemí bývalého Sovětského svazu, mezi evropskými a blízkovýchodními Židy (tedy aškenázskými a sefardskými Židy).
Politika “rozděl a panuj” byla charakteristickým rysem Netanjahuova života i před tím, než se stal premiérem. Coby vůdce nacionalistické strany Likudu, když byl v opozici vůči vládám premiérů Jiccaka Rabina a Shimona Perese, protestoval proti dohodám z Osla, které byly uzavřeny mezi vládou, vedenou Stranou práce a Organizací pro osvobození Palestiny (PLO), a jeho manévry měly ukázat Rabina i Perese jako velké zrádce, jakési místní ekvivalenty tak známých a strašných kolaborantů, jako byl Petain nebo Quisling. Netanjahu stále živil tyto nálady až vytvořil takovou atmosféru konfrontace a nenávisti, že pravicový nacionalistický židovský student náboženství úkladně zavraždil ministerského předsedu Rabina, a to jen proto, že v jeho očích to byl zrádce, kdo se v Oslu vzdal části historické rodné země židovského národa ve prospěch “teroristické” PLO.