Evropa se nachází v paradoxním bodu obratu. Zatímco harmonizace práva a tvorba ústavy svědčí o prohlubování integrace, evropské instituce nedokázaly vytvořit to, co k životu a úspěchu potřebuje každá politická obec: pocit sounáležitosti.
Dokud se to nezmění, integrace nemůže uspět. Řečeno úplně jednoduse, má-li Evropská unie překonat národní provinčnost a přijmout společný a závazný cíl, musí opustit účetnické floskule a začít hovořit jazykem, který rozeznává dobro a zlo, krásu a osklivost, právo a bezpráví.
K tomu nedojde ani automaticky, ani přes noc. Společné hodnoty a vazby se vyvíjejí z nánosů zkuseností, přičemž zevnějsek organicky vzniklých prožitků jim dodává mytologické a historické povědomí. Neexistuje nic srovnatelného s integrací EU, co by se jestě více podobalo rozhodnutí hrstky dvořanů. Není tedy snadné představit si cestu, která by měla vést ke kolektivní a individuální identitě, již evropské sjednocení vyžaduje.
Přitom by Evropa měla čerpat ze dvou období budování společenství. Středověké křesťanství ve 13. století vytvořilo komunitu sjednocenou kolem společné víry, kde se jednotícím centrem stal Řím. Následovníci svatého Petra na pozici římského papeže dohlíželi na síť církevních univerzit, které vychovávaly kulturní elity jednotným způsobem a v jednotném jazyce (latině). Řetězec kostelů - vystavěných ve stejném stylu po celé Evropě - používal společný kalendář a liturgii. Středověké křesťanství bylo z podstaty evropské, ačkoli se tomuto označení vyhýbalo a přijímalo vsechny národní formy kulturních projevů.
Druhou evropskou obec představuje ,,republika písemnictví``, jež trvala od Erasma do osvícenství. Když národní jazyky - zejména francouzstina - vytlačily latinu, náboženský diskurz ustoupil pozorování, analýze a naprosté víře v rozum a vědecký pokrok. Komunikační síť, která umožňovala rychlé síření myslenek, posloužila společnému duchu. Intelektuální a kulturní vazby posilovalo cestování, takže úplně přirozeně plynula slova, jaká pronásel Montesquieu: ,,Evropa je jediným národem vytvořeným z mnoha``.
Vývoj obou komunit - ač směřovaly k opačným cílům - tvoří klíčový vztažný bod evropské identity. Německý filozof Karl Jaspers kdysi řekl, evropská svoboda je založená na protikladech ,,sekulárního světa a transcendence, vědy a víry, materiální techniky a náboženství``. Evropská unie by se tedy neměla obávat přijmout za své jak společenství středověkého křesťanství, tak společenství rozumu moderního věku. Jedině tak pravdivě vystihne rozporuplnou podstatu evropského ducha.
Podle tohoto měřítka je ovsem preambule návrhu Evropské ústavy, jak ji připravil Konvent, naprosto neadekvátní. Původně Konvent odmítl jakoukoli zmínku o křesťanství či židovskokřesťanském dědictví Evropy a vedle Řecka a Říma uváděl pouze osvícenskou tradici. Přestože bylo prozatímně schváleno kompromisní řesení, jeho poselství je mdlé a obtížně srozumitelné.
To je skoda. Ovsemže Evropa za své náboženské rozepře zaplatila vysokou a bolestnou cenu a je nepřípustné tyto sváry znovu rozdmýchávat. Avsak ústava nesmí pouze zavádět více srozumitelnosti, průhlednosti a účinnosti do fungování evropských institucí: musí také přibližovat EU jejím občanům. To žádá trochu ,,evropské metafyziky``. Lídři EU by měli hovořit o evropské myslence a evropském duchu způsobem, který by přiměl obyvatele Evropy, aby přemýsleli o tom, jak se sblížili, proč jsou nadále pospolu a co chtějí společně dělat.
Zdá se, že odpověď se točí kolem ústředního místa, jež evropská civilizace připisuje lidskému jedinci už od dob prolínání barbarských zvyků s křesťanstvím. Tuto antropocentrickou vizi nese křesťanská tradice v poselství o tom, že člověk je stvořen k obrazu Božímu a že Syn Boží se obětoval pro člověka. Nalézáme ji ale i v osvícenské tradici, která prohlasuje, že člověk je mírou vsech věcí a že uslechtilost a důstojnost jsou nezcizitelná práva člověka.
Dvojí ukotvení evropského myslení nabízí možnost překročit rozpor mezi náboženstvím a sekularismem, který doprovázel nedávnou debatu o ideologickém základu ústavy. Pokud by byl přijat civilizační model, kde ústřední místo zaujímá člověk a jeho důstojnost, pak by se mohlo stát i výchozím bodem upřímné diskuse o budoucnosti Evropy.
Nebezpečí tkví v tom, že ,,hodnoty společenství`` by se mohly stát dělítkem, které bude vytvářet postoje a politické přístupy založené na vylučování. Myslenka lidské důstojnosti musí naopak vést k radikální otevřenosti vůči ostatním. Evropa má sama k sobě povinnost být pluralitní, uvědomovat si svůj kulturní dluh vůči Řekům a Římanům, Arabům a Židům a ze své vlastní zkusenosti čerpat poučení jak o moci tolerance, tak o bídě a ostudě uzavřených, totalitních ideologií.
Skutečný obraz Evropy musí vymezovat lidská práva, která se musí stát jejím symbolem či dokonce její ,,vírou``. Lidská práva by měla být ideologickým měřítkem evropské domácí i zahraniční politiky - jinak zůstane ustavení postu ministra zahraničních věcí EU jen kusem papíru. Evropa by měla vystavět multilateralismus své zahraniční politiky na lidských právech a zároveň pracovat na reformě mezinárodního práva a uspořádání OSN, aby zajistila, že lidská práva zvítězí nad krátkozrakou politickou vypočítavostí.
Nejdůležitějsí ale je, že evropská integrace nesmí pouze definovat instituce a politiky, ale musí také vlévat myslenkám sílu do žil. Úlohou intelektuální debaty o budoucnosti Evropy je posilovat evropskou solidaritu, vytvářet myslenky a vize, které budou natolik silné, že dokáží věrohodně určovat, kudy se vydat, a dodávat sílu představivosti, která dá vzniknout silnému, odvážnému a bystrému společenství.
Evropa se nachází v paradoxním bodu obratu. Zatímco harmonizace práva a tvorba ústavy svědčí o prohlubování integrace, evropské instituce nedokázaly vytvořit to, co k životu a úspěchu potřebuje každá politická obec: pocit sounáležitosti.
Dokud se to nezmění, integrace nemůže uspět. Řečeno úplně jednoduse, má-li Evropská unie překonat národní provinčnost a přijmout společný a závazný cíl, musí opustit účetnické floskule a začít hovořit jazykem, který rozeznává dobro a zlo, krásu a osklivost, právo a bezpráví.
K tomu nedojde ani automaticky, ani přes noc. Společné hodnoty a vazby se vyvíjejí z nánosů zkuseností, přičemž zevnějsek organicky vzniklých prožitků jim dodává mytologické a historické povědomí. Neexistuje nic srovnatelného s integrací EU, co by se jestě více podobalo rozhodnutí hrstky dvořanů. Není tedy snadné představit si cestu, která by měla vést ke kolektivní a individuální identitě, již evropské sjednocení vyžaduje.
Přitom by Evropa měla čerpat ze dvou období budování společenství. Středověké křesťanství ve 13. století vytvořilo komunitu sjednocenou kolem společné víry, kde se jednotícím centrem stal Řím. Následovníci svatého Petra na pozici římského papeže dohlíželi na síť církevních univerzit, které vychovávaly kulturní elity jednotným způsobem a v jednotném jazyce (latině). Řetězec kostelů - vystavěných ve stejném stylu po celé Evropě - používal společný kalendář a liturgii. Středověké křesťanství bylo z podstaty evropské, ačkoli se tomuto označení vyhýbalo a přijímalo vsechny národní formy kulturních projevů.
Druhou evropskou obec představuje ,,republika písemnictví``, jež trvala od Erasma do osvícenství. Když národní jazyky - zejména francouzstina - vytlačily latinu, náboženský diskurz ustoupil pozorování, analýze a naprosté víře v rozum a vědecký pokrok. Komunikační síť, která umožňovala rychlé síření myslenek, posloužila společnému duchu. Intelektuální a kulturní vazby posilovalo cestování, takže úplně přirozeně plynula slova, jaká pronásel Montesquieu: ,,Evropa je jediným národem vytvořeným z mnoha``.
Vývoj obou komunit - ač směřovaly k opačným cílům - tvoří klíčový vztažný bod evropské identity. Německý filozof Karl Jaspers kdysi řekl, evropská svoboda je založená na protikladech ,,sekulárního světa a transcendence, vědy a víry, materiální techniky a náboženství``. Evropská unie by se tedy neměla obávat přijmout za své jak společenství středověkého křesťanství, tak společenství rozumu moderního věku. Jedině tak pravdivě vystihne rozporuplnou podstatu evropského ducha.
SPRING SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions
Subscribe now to gain greater access to Project Syndicate – including every commentary and our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – starting at just $49.99.
Subscribe Now
Podle tohoto měřítka je ovsem preambule návrhu Evropské ústavy, jak ji připravil Konvent, naprosto neadekvátní. Původně Konvent odmítl jakoukoli zmínku o křesťanství či židovskokřesťanském dědictví Evropy a vedle Řecka a Říma uváděl pouze osvícenskou tradici. Přestože bylo prozatímně schváleno kompromisní řesení, jeho poselství je mdlé a obtížně srozumitelné.
To je skoda. Ovsemže Evropa za své náboženské rozepře zaplatila vysokou a bolestnou cenu a je nepřípustné tyto sváry znovu rozdmýchávat. Avsak ústava nesmí pouze zavádět více srozumitelnosti, průhlednosti a účinnosti do fungování evropských institucí: musí také přibližovat EU jejím občanům. To žádá trochu ,,evropské metafyziky``. Lídři EU by měli hovořit o evropské myslence a evropském duchu způsobem, který by přiměl obyvatele Evropy, aby přemýsleli o tom, jak se sblížili, proč jsou nadále pospolu a co chtějí společně dělat.
Zdá se, že odpověď se točí kolem ústředního místa, jež evropská civilizace připisuje lidskému jedinci už od dob prolínání barbarských zvyků s křesťanstvím. Tuto antropocentrickou vizi nese křesťanská tradice v poselství o tom, že člověk je stvořen k obrazu Božímu a že Syn Boží se obětoval pro člověka. Nalézáme ji ale i v osvícenské tradici, která prohlasuje, že člověk je mírou vsech věcí a že uslechtilost a důstojnost jsou nezcizitelná práva člověka.
Dvojí ukotvení evropského myslení nabízí možnost překročit rozpor mezi náboženstvím a sekularismem, který doprovázel nedávnou debatu o ideologickém základu ústavy. Pokud by byl přijat civilizační model, kde ústřední místo zaujímá člověk a jeho důstojnost, pak by se mohlo stát i výchozím bodem upřímné diskuse o budoucnosti Evropy.
Nebezpečí tkví v tom, že ,,hodnoty společenství`` by se mohly stát dělítkem, které bude vytvářet postoje a politické přístupy založené na vylučování. Myslenka lidské důstojnosti musí naopak vést k radikální otevřenosti vůči ostatním. Evropa má sama k sobě povinnost být pluralitní, uvědomovat si svůj kulturní dluh vůči Řekům a Římanům, Arabům a Židům a ze své vlastní zkusenosti čerpat poučení jak o moci tolerance, tak o bídě a ostudě uzavřených, totalitních ideologií.
Skutečný obraz Evropy musí vymezovat lidská práva, která se musí stát jejím symbolem či dokonce její ,,vírou``. Lidská práva by měla být ideologickým měřítkem evropské domácí i zahraniční politiky - jinak zůstane ustavení postu ministra zahraničních věcí EU jen kusem papíru. Evropa by měla vystavět multilateralismus své zahraniční politiky na lidských právech a zároveň pracovat na reformě mezinárodního práva a uspořádání OSN, aby zajistila, že lidská práva zvítězí nad krátkozrakou politickou vypočítavostí.
Nejdůležitějsí ale je, že evropská integrace nesmí pouze definovat instituce a politiky, ale musí také vlévat myslenkám sílu do žil. Úlohou intelektuální debaty o budoucnosti Evropy je posilovat evropskou solidaritu, vytvářet myslenky a vize, které budou natolik silné, že dokáží věrohodně určovat, kudy se vydat, a dodávat sílu představivosti, která dá vzniknout silnému, odvážnému a bystrému společenství.