CAMBRIDGE – Ceny uhlovodíků, nerostů a zemědělských komodit se pohybují jako na opravdové houpačce. Ceny komodit jsou sice vždy proměnlivější než ceny výrobků a služeb, avšak komoditní trhy zaznamenávají v posledních pěti letech mimořádné, téměř bezpříkladné výkyvy.

Země, které se specializují na vývoz ropy, mědi, železné rudy, pšenice, kávy a dalších komodit, prožívají boom, ale jsou vysoce zranitelné. Dolarové ceny komodit by se mohly kdykoliv zhroutit, ať už v důsledku nové recese, zvýšení reálných úrokových sazeb ve Spojených státech, klimatických výkyvů nebo nahodilých faktorů specifických pro daný sektor.

Obzvláště zranitelné jsou země, které mají nesplacený dluh v dolarech nebo jiných zahraničních měnách. Kdyby se jejich příjmy z exportu měly v poměru k závazkům spojeným s obsloužením dluhu propadnout, mohly by být výsledkem krize připomínající latinskoamerickou krizi v roce 1982 nebo asijskou a ruskou měnovou krizi v letech 1997-1998.

Mnoho rozvojových zemí udělalo od 90. let pokrok v tom, že se přesunuly od dluhu denominovaného v dolarech směrem k přímým zahraničním investicím a dalším typům přílivu kapitálu, případně své závazky zcela splatily. Někteří vývozci komodit však stále hledají cesty, jak si půjčovat a nevystavovat se přitom nadměrnému riziku.

Jednou z elegantních možností, jak tato rizika obejít, mohou být komoditní dluhopisy. Vývozci určité konkrétní komodity by měli dát do oběhu dluh denominovaný v ceně této komodity, spíše než v dolarech nebo v jakékoliv jiné měně. Například Jamajka by vydala hliníkové bondy, Nigérie by vydala ropné bondy, Sierra Leone by vydala železnorudné bondy a Mongolsko by vydalo měděné bondy. Investoři by si mohli koupit guatemalské kávové bondy, kakaové bondy z Pobřeží slonoviny, gumové bondy z Libérie, bavlněné bondy z Mali nebo zlaté bondy z Ghany.

Výhoda takových dluhopisů tkví v tom, že v případě poklesu světové ceny příslušné komodity se nemusí zvyšovat poměr dluhu k vývozu. Náklady na obsloužení dluhu se upravují automaticky, bez vážných rozvratů vyplývajících ze ztráty důvěry, krize, restrukturalizace dluhu a tak dále.

Tato myšlenka není nová. Proč tedy nikdy nebyla odzkoušena? Když se člověk zeptá ministrů financí v zadlužených zemích vyvážejících komodity, často odpovídají tak, že se bojí nedostatečné poptávky po komoditních dluhopisech.

Je to překvapivé tvrzení vzhledem k tomu, že pro komoditní dluhopisy existuje evidentní potenciální trh zakořeněný v reálných ekonomických základech. Ocelárny mají koneckonců přirozenou potřebu zajistit se proti výkyvům cen železné rudy, stejně jako letecké společnosti a veřejné dopravní podniky mají přirozenou potřebu zajistit se proti výkyvům cen ropy.

Každá z těchto komodit představuje pro velké korporace důležitý vstup. Přirozená poptávka po komoditních dluhopisech je tedy dozajista přinejmenším stejně velká jako po credit-default swapech a dalších bizarně komplikovaných derivátech, s nimiž se v současnosti obchoduje!

K tomu, aby byl nějaký trh úspěšný, je zapotřebí likvidita, a dokud nový trh nedosáhne určité kritické hmotnosti, může být obtížné ho nastartovat. Problém může spočívat v tom, že se nenajde mnoho investorů, kteří chtějí držet dlouhou pozici v ropě a současně i nigerijské úvěrové riziko.

Stěžejní roli při odstartování trhu s komoditními dluhopisy by tedy mohla sehrát některá multilaterální agentura, jako například Světová banka. Toto spojení by bylo obzvláště vhodné v zemích, kde už banka půjčuje peníze.

Fungovalo by to takto: namísto denominování půjčky Nigérii v dolarech by ji banka denominovala v ceně ropy a eliminovala zranitelnost vůči světovým cenám ropy tím, že by emitovala stejné množství dluhopisů denominovaných v ropě. Pokud by banka půjčila mnoha zemím vyvážejícím ropu, byl by takto vytvořený trh s ropnými dluhopisy mnohem větší a likvidnější. Tato spojovací funkce by byla obzvláště důležitá v případech, kdy existují různé druhy nebo třídy určitého produktu (jako je tomu u ropy či u kávy) a kdy se mohou ceny natolik rozbíhat, že jejich rozdíl může být pro exportéry významný.

Alternativou pro některé vývozce komodit je zajistit se proti riziku prodejem na trhu s futures. Významnou nevýhodou derivátů je však jejich krátká splatnost. Západoafrická země s nově odhalenými zásobami ropy potřebuje financovat průzkum, vrtání a výstavbu ropovodu, což znamená, že se potřebuje zajistit v časovém horizontu nikoliv 90 dní, nýbrž 10-20 let.

Další nevýhodou derivátů je skutečnost, že vyžadují vysokou míru sofistikovanosti – technické i politické. V případě zvýšení ceny určité komodity se může ministr financí, který na trhu s futures dokonale zajistil riziko vývozní ceny, náhle stát terčem obvinění, že promrhal národní bohatství. V případě komoditních dluhopisů je tento problém hlavního hybatele daleko menší.

Dokážou-li se mezinárodní finanční mágové sejít a začít v této záležitosti okamžitě jednat, pak by se mohli vývozci komodit vyhnout pohromě, až se světová cena jejich produktu opět prudce propadne. Světová banka by se měla v této věci angažovat.