11

Svalování viny na Fed

FRANKFURT – Kritici americké centrální banky si teď zgustnou na žinantních odhaleních, jak v předvečer finanční krize hodnotila rizika. Fed je ze zákona povinen s pětiletým zpožděním zveřejňovat přepisy ze zasedání Federálního výboru pro volný trh (FOMC).

Přestože plnokrevná krize propukla až krachem Lehman Brothers v září 2008, bylo už v létě 2007 zřejmé, že na úvěrových trzích, které se začínaly chovat různými prapodivnými způsoby, se něco vážně zvrtlo. Mnozí představitelé Fedu si přesto zjevně nedokázali uvědomit význam dění, které se roztáčelo. Jeden guvernér vyjádřil názor, že Fed by měl pokládat za dobrou věc, že se trhy začínají obávat podřadných hypoték. Jiný tvrdil, že letní stres na trhu se nejspíš ukáže jako pouhé zaškobrtnutí.

Různí kritici se na tato prohlášení vrhají jako na důkazy, že Fed je nekompetentní a že jeho nezávislost je potřeba přinejmenším omezit. To je nesmysl. Ano, mohlo a mělo se postupovat lépe, ale pranýřovat výhradně guvernéry Fedu za to, že nerozeznali blížící se katastrofu, je absurdní.

Fed byl stěží výjimkou. Reálné tušení o tom, co se děje, mělo v srpnu 2007 nemnoho účastníků trhu, byť někteří měli hory informací a širokou škálu expertních názorů. Nic rozhodně netušil Kongres USA, jehož členové se pilně věnovali lobbingu ve prospěch Fannie Mae a Freddie Mac, vládou zaštítěných agentur zaměřených na hypotéky na bydlení, čímž propast ještě prohlubovali.

Nijak skvostně se nepředvedl ani Mezinárodní měnový fond. V dubnu 2007 MMF zveřejnil své proslulé „valentýnské“ Ekonomické vyhlídky světa, v nichž prohlásil, že všechny znepokojivé problémy ve Spojených státech a dalších vyspělých ekonomikách jsou zveličené.

Navíc je zavádějící vypichovat nejpomýlenější komentáře jednotlivých guvernérů v kontextu čilé intelektuální debaty nad politikou Fedu. Je legitimní kritizovat konkrétní tvůrce politik, kteří prokázali chatrný úsudek a měli by mít škraloup na své pověsti. To však šmahem nezpochybňuje FOMC, natož celou instituci.

Žalostně selhaly i nejmodernější makroekonomické modely centrálních bank – v takovém rozsahu, že si to profesní obec ekonomů začíná plně připouštět až teď. Přestože Fed před svým rozhodnutím vyhodnocuje řadu přístupů a indikátorů, není pochyb, že jej silně ovlivnil hlavní proud akademického uvažování, včetně modelů takzvaného reálného hospodářského cyklu a neokeynesiánských modelů, který vycházel z předpokladu, že finanční trhy fungují bezchybně. Ostatně ekonomická obec a hlavní centrální banky světa propagovaly představu „velkého zklidnění“ – zmírnění makroekonomické volatility, zčásti díky údajně vědečtějším, modely podepřeným přístupům měnových úřadů k tvorbě politik.

Dnes víme, že kanonické makroekonomické modely dostatečně nezohledňují slabiny finančních trhů a že korigovat tyto modely a zachovat přitom jejich tvárnost je nelehký úkol. Upřímně řečeno, kdyby tyto modely zohledňovaly alespoň možnost nedostatků na úvěrových trzích, Fed by věnoval víc pozornosti indikátorům na trhu s úvěry coby odrazu celkových podmínek na finančním trhu, podobně jako centrální banky v zemích s rozvíjejícími se trhy.

V neposlední řadě platí, že i kdyby Fed rizikům lépe porozuměl, nebylo by pro něj snadné vlastními silami krizi odvrátit. Účinnost politiky úrokových sazeb je omezená a mnohé z nejvážnějších problémů byly na straně regulace.

Nadto nebylo snadné reakci kalibrovat. K Fedu a ministerstvu financí USA se například zřejmě nejpozději koncem roku 2007 dostala alespoň jedna zprávu, která uváděla, že odvrátit katastrofu může jedině rozsáhlá intervence na podporu podřadných úvěrů. Cílem bylo ušetřit finanční soustavu nutnosti zabývat se bezpečnou demontáží neskutečně spletitých smluvních konstrukcí, které zbudovala – a které nepočítaly s možností systémového zhroucení.

Taková výpomoc by stála odhadem přinejmenším 500 miliard eur a mezi hlavními příjemci by byly velké finanční firmy. Existovala reálná naděje, že by takové opatření prošlo kongresem dřív, než jsme zaznamenali krev na ulicích?

Právě tato logika mě vedla k velmi ponuré prognóze, o níž široce informovala média, když jsem ji přednesl v Singapuru 19. srpna 2008, měsíc před krachem Lehman Brothers. Prohlásil jsem, že než se situace začne zlepšovat, ještě se výrazně zhorší a že bezprostředně hrozí krach jedné z největších finančních firem světa. Své tvrzení jsem opíral o názor, že globální ekonomika vstupuje do významné recese, a měl jsem výhodu kvantitativní práce věnované dějinám finančních krizí, již jsem odvedl s Carmen Reinhartovou.

Nesnažil jsem se v Singapuru vzbudit senzaci. Domníval jsem se, že mé závěry jsou zcela zřejmé. Moje prognóza se nicméně dostala na přední stránky mnoha významných deníků po celém světě. Mediální pozornost zjevně získala proto, že měla stále daleko ke konsenzuálnímu názoru, třebaže obavy sílily.

Nabývaly tyto obavy na síle v létě roku 2008 také ve Fedu? Na odpověď si budeme muset ještě rok počkat. Až se ale dočkáme, nezapomínejme, že při zpětném pohledu je všechno jasné.

Z angličtiny přeložil David Daduč