Dosažení Rozvojových cílů tisíciletí (RCT) do roku 2015 je obrovská výzva, před níž stojí mezinárodní společenství, a existuje široce rozšířená shoda, že k jejich splnění je nezbytné navýšit externí pomoc. Otázkou teď tedy není zda pomoc rozšířit, nýbrž jak nejlépe ji financovat.
Hledání dalších a stabilnějších prostředků financování potřebných ke splnění RCT vyústilo v rozmanité návrhy na zavedení inovativních mechanismů financování a odpouštění dluhů, předložené zejména britským ministrem financí Gordonem Brownem. Široká škála navržených postupů jak posílit zdroje určené na rozvojovou pomoc však vyvolává nesnadné otázky ohledně řádné rovnováhy mezi objektivními potřebami a zdravým a efektivním financováním.
Dárci i příjemci se musí ujistit o souladu mezi financováním a absorpční schopností. Musí také dbát na to, aby další oficiální financování a odpouštění dluhů nepokřivilo pobídky ani nevytvářelo morální hazard. Nové peníze by měly směřovat k těm, kdo si dobře vedou, ne prostě k těm, koho souží dluhy.
Kromě těchto záležitostí by se návrhy v oblasti financování, jež mají zajistit dosažení RCT, měly též prodiskutovat z pohledu centrálních bankéřů. Mezi nejlepší řešení patří dostatečné zvýšení prostředků vyhrazených v bohatých zemích na zahraniční pomoc a ambicióznější liberalizace obchodu. Takové politiky se však zdají v krátkodobém horizontu politicky neudržitelné, třebaže – podle odhadu Světové banky – by řádné dokončení současného kola uvolňování obchodu pod záštitou Světové obchodní organizace mohlo rozvojovým zemím do roku 2015 přinést 350 miliard USD.
Obdobně platí, že jakmile dojde řeč na rozpočty zahraniční pomoci, politici chtějí řešení, která daňoví poplatníci (tj. voliči) „nepocítí“ a která zůstanou mimo národní rozpočty. Neprůhledná řešení nastavená tak, aby unikala veřejné kontrole, se však nejeví právě demokraticky. „Inovativní“ systémy financování by také mohly podkopat jasné rozdělení zodpovědnosti za výběr a využívání veřejných peněz.
Termín „inovativní mechanismy financování“ dokonce vyvolává představu, že existuje snadný způsob splnění RCT. Avšak nakonec existují pouze tři způsoby zajištění dodatečného financování rozvojové pomoci či odpouštění dluhů: vyšší daně, nárůst zadluženosti (to znamená vyšší daně pro budoucí generace) a měnová expanze.
Jeden z návrhů vybízí ke zdanění národních a mezinárodních finančních transakcí. Další volají po přidělení zvláštních práv čerpání (Special Drawing Rights, SDR) ze strany MMF nebo po využití zlatých rezerv MMF. Žádný z nich se ale nezdá žádoucí.
Daň z finančních transakcí, má-li být účinná, by se musela zavést v globálním měřítku, což se v současnosti nejeví realisticky. Zdanění by navíc zvýšilo náklady (jež dolehnou na dlužníky) a snížilo objem transakcí, čímž by za klesající likvidity rozdmýchávalo volatilitu trhu.
Udělovat nová SDR je také nesprávné. Především platí, že SDR představují likviditu a lze je přidělit, jedině pokud existuje „celosvětová potřeba“, již by v současnosti bylo vzhledem k vysoce likvidním a „snadným“ podmínkám na kapitálových trzích těžké prokázat.
I kdyby „celosvětová potřeba“ zjištěna byla, SDR – coby složka oficiálních devizových rezerv země – by neměla být k dispozici pro rozpočtové výdaje. Financovat skrze SDR rozvojovou pomoc – či dokonce takových alokací využít jako náhrady pomoci hrazené z rozpočtu – je srovnatelné s financováním rozpočtových deficitů penězi centrální banky.
Každopádně, nové alokace SDR vyžadují podporu 85% hlasů v radě MMF, což se v dohledné budoucnosti nezdá realistické, neboť hlavní akcionáři jsou proti. Kvůli nepřekonatelné opozici ještě nebylo zahájeno ani vydávání zvláštních jednorázových SDR, jež bylo dohodnuto v roce 1997 proto, aby všichni členové Fondu obdrželi „spravedlivý“ díl úhrnu alokací SDR.
Konečně, navrhované „lepší využití“ zlatého majetku MMF, jímž by se financovaly náklady na odpouštění dluhů, má vynést 8 miliard USD. Při současné tržní ceně by bylo potřeba prodat asi čtvrtinu ze 103,4 milionu uncí ryzího zlata, jež Fond drží. Tyto rezervy však představují významné „skryté“ aktivum, jež dodává sílu bilanci Fondu. Věřitelé MMF jej považují za nezbytné zabezpečení proti zvýšeným rizikům úvěrového portfolia Fondu.
Vychází to ze skutečnosti, že Fond v minulé dekádě zažil výjimečně silné čerpání svých zdrojů a jejich delší využívání ze strany několika málo velkých ekonomik. Navíc podíl MMF na celkovém vnějším zadlužení krizových zemí dosahuje bezprecedentních a systematicky problémových úrovní.
V důsledku obou tendencí existuje vysoká koncentrace úvěrů ve prospěch několika velkých dlužníků. Použít zlato MMF pro další odpouštění dluhů navzdory zvýšenému riziku ohrožuje finanční integritu Fondu a protiřečí nedávnému rozhodnutí posílit rezervní fondy MMF.
Rozvojovou pomoc je třeba financovat „skutečnými penězi“ čili řádným způsobem, nikoliv utrácením peněz centrální banky či ohrožováním finanční integrity MMF. Pomoc by se nejlépe měla financovat z národních rozpočtů dárcovských zemí, a to transparentním a demokraticky zodpovědným způsobem. „Inovativní“ se nesmí stát zástěrkou pro neprůhledné, neefektivní a nezdravé.
Dosažení Rozvojových cílů tisíciletí (RCT) do roku 2015 je obrovská výzva, před níž stojí mezinárodní společenství, a existuje široce rozšířená shoda, že k jejich splnění je nezbytné navýšit externí pomoc. Otázkou teď tedy není zda pomoc rozšířit, nýbrž jak nejlépe ji financovat.
Hledání dalších a stabilnějších prostředků financování potřebných ke splnění RCT vyústilo v rozmanité návrhy na zavedení inovativních mechanismů financování a odpouštění dluhů, předložené zejména britským ministrem financí Gordonem Brownem. Široká škála navržených postupů jak posílit zdroje určené na rozvojovou pomoc však vyvolává nesnadné otázky ohledně řádné rovnováhy mezi objektivními potřebami a zdravým a efektivním financováním.
Dárci i příjemci se musí ujistit o souladu mezi financováním a absorpční schopností. Musí také dbát na to, aby další oficiální financování a odpouštění dluhů nepokřivilo pobídky ani nevytvářelo morální hazard. Nové peníze by měly směřovat k těm, kdo si dobře vedou, ne prostě k těm, koho souží dluhy.
Kromě těchto záležitostí by se návrhy v oblasti financování, jež mají zajistit dosažení RCT, měly též prodiskutovat z pohledu centrálních bankéřů. Mezi nejlepší řešení patří dostatečné zvýšení prostředků vyhrazených v bohatých zemích na zahraniční pomoc a ambicióznější liberalizace obchodu. Takové politiky se však zdají v krátkodobém horizontu politicky neudržitelné, třebaže – podle odhadu Světové banky – by řádné dokončení současného kola uvolňování obchodu pod záštitou Světové obchodní organizace mohlo rozvojovým zemím do roku 2015 přinést 350 miliard USD.
Obdobně platí, že jakmile dojde řeč na rozpočty zahraniční pomoci, politici chtějí řešení, která daňoví poplatníci (tj. voliči) „nepocítí“ a která zůstanou mimo národní rozpočty. Neprůhledná řešení nastavená tak, aby unikala veřejné kontrole, se však nejeví právě demokraticky. „Inovativní“ systémy financování by také mohly podkopat jasné rozdělení zodpovědnosti za výběr a využívání veřejných peněz.
Termín „inovativní mechanismy financování“ dokonce vyvolává představu, že existuje snadný způsob splnění RCT. Avšak nakonec existují pouze tři způsoby zajištění dodatečného financování rozvojové pomoci či odpouštění dluhů: vyšší daně, nárůst zadluženosti (to znamená vyšší daně pro budoucí generace) a měnová expanze.
SPRING SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions
Subscribe now to gain greater access to Project Syndicate – including every commentary and our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – starting at just $49.99.
Subscribe Now
Jeden z návrhů vybízí ke zdanění národních a mezinárodních finančních transakcí. Další volají po přidělení zvláštních práv čerpání (Special Drawing Rights, SDR) ze strany MMF nebo po využití zlatých rezerv MMF. Žádný z nich se ale nezdá žádoucí.
Daň z finančních transakcí, má-li být účinná, by se musela zavést v globálním měřítku, což se v současnosti nejeví realisticky. Zdanění by navíc zvýšilo náklady (jež dolehnou na dlužníky) a snížilo objem transakcí, čímž by za klesající likvidity rozdmýchávalo volatilitu trhu.
Udělovat nová SDR je také nesprávné. Především platí, že SDR představují likviditu a lze je přidělit, jedině pokud existuje „celosvětová potřeba“, již by v současnosti bylo vzhledem k vysoce likvidním a „snadným“ podmínkám na kapitálových trzích těžké prokázat.
I kdyby „celosvětová potřeba“ zjištěna byla, SDR – coby složka oficiálních devizových rezerv země – by neměla být k dispozici pro rozpočtové výdaje. Financovat skrze SDR rozvojovou pomoc – či dokonce takových alokací využít jako náhrady pomoci hrazené z rozpočtu – je srovnatelné s financováním rozpočtových deficitů penězi centrální banky.
Každopádně, nové alokace SDR vyžadují podporu 85% hlasů v radě MMF, což se v dohledné budoucnosti nezdá realistické, neboť hlavní akcionáři jsou proti. Kvůli nepřekonatelné opozici ještě nebylo zahájeno ani vydávání zvláštních jednorázových SDR, jež bylo dohodnuto v roce 1997 proto, aby všichni členové Fondu obdrželi „spravedlivý“ díl úhrnu alokací SDR.
Konečně, navrhované „lepší využití“ zlatého majetku MMF, jímž by se financovaly náklady na odpouštění dluhů, má vynést 8 miliard USD. Při současné tržní ceně by bylo potřeba prodat asi čtvrtinu ze 103,4 milionu uncí ryzího zlata, jež Fond drží. Tyto rezervy však představují významné „skryté“ aktivum, jež dodává sílu bilanci Fondu. Věřitelé MMF jej považují za nezbytné zabezpečení proti zvýšeným rizikům úvěrového portfolia Fondu.
Vychází to ze skutečnosti, že Fond v minulé dekádě zažil výjimečně silné čerpání svých zdrojů a jejich delší využívání ze strany několika málo velkých ekonomik. Navíc podíl MMF na celkovém vnějším zadlužení krizových zemí dosahuje bezprecedentních a systematicky problémových úrovní.
V důsledku obou tendencí existuje vysoká koncentrace úvěrů ve prospěch několika velkých dlužníků. Použít zlato MMF pro další odpouštění dluhů navzdory zvýšenému riziku ohrožuje finanční integritu Fondu a protiřečí nedávnému rozhodnutí posílit rezervní fondy MMF.
Rozvojovou pomoc je třeba financovat „skutečnými penězi“ čili řádným způsobem, nikoliv utrácením peněz centrální banky či ohrožováním finanční integrity MMF. Pomoc by se nejlépe měla financovat z národních rozpočtů dárcovských zemí, a to transparentním a demokraticky zodpovědným způsobem. „Inovativní“ se nesmí stát zástěrkou pro neprůhledné, neefektivní a nezdravé.