Vítězství Hamásu v palestinských volbách ohromilo svět. Jiný případ uplatnění demokratické a parlamentní moci, tentokrát v perském šejchátu Kuvajt, který disponuje deseti procenty celosvětových zásob ropy, se však může ukázat jako neméně významný. Všechny indicie totiž nasvědčují tomu, že vlna demokratizace v Kuvajtu je nezvratná, a dopad těchto změn přesahuje hranice Kuvajtu a proniká do všech dalších ropných států Perského zálivu, v nichž také vládnou emírové a šejkové.

Tito vládci rozhodně mají o čem přemýšlet. Po smrti kuvajtského panovníka, šejka Džábira Sabáha dne 15. ledna 2006 vypukly bezprecedentní celonárodní nepokoje, které vedly k rychlému odstoupení jím určeného nástupce Saada Sabáha. Rod Sabáhů, který Kuvajtu vládne již dvě století, nikdy nic podobného nezažil.

Funkci vládnoucího emíra v Kuvajtu střídavě vykonávali (na základě nepsané dohody) zástupci dvou znesvářených větví rodu Sabáhů – Džábirů a Salemů. Nástupnictví bylo striktně rodinnou záležitostí a veškeré případné spory zůstávaly za zavřenými dveřmi. Po smrti šejka Džábira Sabáha se však otázka nástupnictví nejenže stála horečně probíraným veřejným tématem, ale na jejím výsledku se klíčovou měrou podepsal také kuvajtský tisk a parlament.

Kuvajtský politický systém je pokládán za nejmodernější mezi arabskými šejcháty a monarchiemi v oblasti Perského zálivu, protože parlament zde volí všichni občané – muži i ženy. Díky všeobecnému volebnímu právu v kombinaci s relativně svobodným tiskem se otázka nástupnictví stala veřejnou otázkou, o níž během několikaměsíčního umírání šejka Džábira diskutovala média i lidé z akademických kruhů.

Jakmile bylo prolomeno tabu diskuse o nástupnictví, stalo se běžně probíraným tématem fyzické a duševní zdraví pravděpodobného nástupce a členové vládnoucího rodu, kteří vznášeli námitky proti vyhlídce, že jim bude vládnout notně nezpůsobilý korunní princ, se začali těšit široké podpoře.

A tak se bezprostředně po smrti Džábira Sabáha stala otázka nástupnictví předmětem celostátního zájmu. To, co by v minulosti bylo čistokrevným palácovým převratem, se nyní přelilo na stránky novin a do parlamentních chodeb. Odstoupení korunního prince se stalo nevyhnutelným.

Kabinet ministrů potvrdil v roli nového panovníka Sabáha Sabáha a parlament ho následně schválil. Pro celý region to byl historický okamžik. Vůbec poprvé odvolal některý arabský parlament hlavu státu a prosadil při volbě nástupce vlastní vůli. Zdá se, že svrchovanost parlamentu, jeden z klíčových aspektů demokratizace kterékoliv země, je v Kuvajtu na dosah ruky.

Kuvajt nyní samozřejmě zažije obrovské napětí mezi transparentním fungováním skutečné parlamentní vlády a stále silným dědictvím státu, který skrytě řídí jediný rod. Starou sílu a intriky, jejichž prostřednictvím byli v oblasti Perského zálivu sesazováni jiní vládci, však nahradil moderní princip – Sabáhové se vzdali výlučné kontroly nad otázkou nástupnictví ve prospěch parlamentní vůle, což by samo o sobě mohlo být zdrojem legitimity, již nový emír potřebuje.

Takové uplatnění parlamentní autority bude mít dalekosáhlé důsledky. Schválení nového panovníka parlamentem nebylo pouhým razítkem na palácový převrat; jeho souhlas byl podmíněný. Emíři, kteří potřebují souhlas parlamentu, aby si zajistili všelidovou legitimitu, nyní musí počítat s nutností dělby moci.

Výměnou za hlasování opomíjející nezpůsobilého korunního prince nyní kuvajtský parlament požaduje ještě více politických a hospodářských reforem včetně formální legalizace politických stran, oddělení funkce premiéra a korunního prince a také ustanovení, že premiér smí být volen i mimo okruh rodu Sabáhů. Toto byla skutečná parlamentní revoluce.

Podle kuvajtské ústavy má nový panovník jeden rok na jmenování korunního prince, ale premiéra musí jmenovat bezodkladně. Zdržení je příznačné, neboť Kuvajťané nejsou na tento druh parlamentního vlivu zvyklí. Nový emír teď bude muset dovedně kličkovat mezi různými frakcemi rodu Sabáhů a čerstvě posíleným parlamentem.

Vítězství parlamentu v kuvajtské krizi kolem nástupnictví pravděpodobně přiměje některé sousední autokracie, aby přitvrdily svůj postoj proti modernosti a demokracii. Příklad Kuvajtu nicméně ukazuje, že jednou zákonitě nastane okamžik, kdy lpění na feudálních způsobech přestane být alternativou. Kuvajtský model je možná riskantní, ale druhá možnost – jednoduše ignorovat potřebu změny – by mohla mít fatální následky.