9

Co trápí Indii?

CAMBRIDGE – Nedávný pád Indie z makroekonomického výsluní je politováníhodným vývojem událostí. Po mnoha letech, kdy se ekonomika překonávala, růst HDP prudce zpomalil. Roční výkon se letos s největší pravděpodobností zvýší o méně než 5%, oproti 6,8% v roce 2011 a 10,1% v roce 2010.

Reformy se zasekly v hluboké politické paralýze. Oslabující vnější poptávce čelí všechny velké rozvíjející se ekonomiky, avšak indické zpomalení zhoršil i výpadek investic, který odráží hlubší ztrátu oficiálního směru a podnikatelské důvěry. Dokonce i předpověď mírného zlepšení pro rok 2013, kterou zveřejnil Mezinárodní měnový fond, je založena na předpokladu, že vláda bude schopna vdechnout život vlně hospodářských reforem, které uvízly na mrtvém bodě.

Současná indická ochromenost podtrhuje pozoruhodný posun v globálním mínění. Ještě před pár lety si Indie pěstovala pověst nejlepšího místa k investicím. Hlavy států o sebe zakopávaly ve snaze setkat se v Bombaji s podnikatelskými špičkami a doufaly, že se jim podaří vydláždit cestu ke značnému rozšíření obchodu a investic. Jejich zájem však dnes ochabl spolu s makroekonomickými ukazateli země.

Změny, které se chystají, by přesto mohly obrátit vývoj. Indický premiér, osmdesátník Manmóhan Singh, se nedávno probudil a uvědomil si zoufalou potřebu obnovení dynamiky. Ekonomové z celého světa zaznamenali příchod Raghurama Rajana do funkce hlavního ekonoma ministerstva financí. Rajan je superhvězdou mezi akademickými výzkumníky, geniálním autorem píšícím o politické ekonomii a bývalým hlavním ekonomem MMF. Zdaleka však není jasné, zda Sonia Gándhíová, předsedkyně Indického národního kongresu a nejmocnější politik v zemi, Singhovu reformní agendu sdílí.

Pravdou je, že v kabinetu dochází k přesunům, které vynášejí do čela mladší ministry. Tento proces však ukazuje na pokračování tradice, podle níž je většina ministrů jmenována spíše na základě jejich loajality k rodině Gándhíhových než na základě kvalit a úspěchů.

Pro tak chudou zemi, jako je Indie, bohužel platí, že pouze nepřerušovaný rychlý růst může vést k trvalým rozvojovým ziskům. Indická míra chudoby (jakkoliv lze připustit, že tento ukazatel je z koncepčního i praktického hlediska obtížně měřitelný) klesla v letech 1981 až 2010 o polovinu na necelých 30% – to je pozoruhodný úspěch. Rychleji rostoucí východní Asie však zaznamenala podstatně větší pokrok, když se tamní míra chudoby snížila ve stejném období z 77% na 14%.

Proč zrychlování indického růstu vyšumělo? Indie mnoho let těžila z dlouhodobého dopadu hospodářské liberalizace provedené na počátku 90. let. Stěžejní roli hrál tehdy Singh jako ministr financí. Mohl se spolehnout, že mu MMF – který měl tehdy reálnou politickou páku, neboť Indie v roce 1991 potřebovala sanační program – poskytne vnější podporu, která vyváží obrovské vnitřní překážky reformy. Dnes však neexistuje žádná vnější protiváha domácího politického tlaku, jenž brzdí další liberalizaci.

Pravdou je, že indická vláda nyní musí brát v úvahu sílící ohrožení investičního úvěrového ratingu země. Hlavní ratingové agentury stále více žehrají na absenci růstové strategie a přemrštěné rozpočtové schodky v zemi. Dopad je však zatím omezený díky schopnosti úřadů cpát dluh do chřtánu místních bank, pojišťoven a penzijních fondů.

Toto „finančně utlačovatelské“ zdanění domácích střadatelů zůstává pro zadluženou indickou vládu i nadále obrovským neprůhledným zdrojem financí. Současně však brání tomu, aby prostředky putovaly do investičních projektů v soukromém sektoru, které mají daleko vyšší návratnost, než jakou může nabídnout vláda.

Dobrou zprávou je, že z ekonomického hlediska je v Indii stále spousta nízko rostoucího ovoce, které může obnovit růst. Ačkoliv se Indie správně zdráhá dovádět finanční liberalizaci do takového extrému, do jakého ji v posledních desetiletích před nedávnou krizí dovedly Spojené státy, může podniknout spoustu kroků, aniž by na sebe vzala nepřiměřená rizika, jak před několika lety podrobně popsala komise vedená Rajanem.

Maloobchodní sektor je obrovským zdrojem neefektivity, která v podstatě uvaluje mohutnou daň na chudé Indy tím, že šroubuje ceny vzhůru. Místo aby žalovala zahraniční maloobchody, jako je Wal-Mart, měla by Indie hledat cesty, jak napodobit jejich hyperefektivní metody a těžit z nich. Infrastruktura se pomalu zlepšuje, ale silnice, přístavy, vodní cesty a elektrická síť jsou v rozlehlých částech země stále na děsivé úrovni.

Demokratická indická vláda samozřejmě nemůže jednoduše přejet přes lidi a životní prostředí buldozerem, aby vytvořila infrastrukturu. Mezi překážkami však najdeme i vrstvy zkorumpovaných úředníků a politiků – je to obrovská síť odporu vůči reformám.

Někteří lidé tvrdí, že v demokracii čítající 1,2 miliardy obyvatel je paralýza ústřední vlády nevyhnutelná a že jediným způsobem, jak vlít Indii novou energii, je založit volnější konfederaci členských států. Decentralizace by prý zbavila hospodářsky úspěšnější státy pout a díky boji proti kultuře odkázanosti na pomoc v hospodářsky slabších státech by prý z toho mohly v dlouhodobém výhledu těžit i chudší indické regiony.

Jakkoliv nefunkční a decentralizovaná se dnes jeví Evropa, Indie by možná udělala dobře, kdyby podnikla několik kroků jejím směrem, přestože se sama Evropa usilovně snaží o větší centralizaci. Decentralizace zní možná nerealisticky, ale kdysi dávno zněla stejně nerealisticky i Evropská unie. Bude-li Singhova nová reformní agenda znovu zablokována, možná přijde čas na radikálnější zhodnocení.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.