Thursday, October 23, 2014
0

Nová modernost v ekonomice

Světová hospodářská krize přinesla v ekonomickém myšlení do popředí zájmu Johna Maynarda Keynese. Klíčovým ,,keynesiánským" náhledem bylo to, že výše soukromých investic je z podstaty nestálá - kvůli vrtochům a módním trendům ovlivňujícím investory, kvůli změnám v ,,elánu" obchodníků nebo kvůli tomu, že klesající ceny rozrušují finanční soustavu.

Keynesiánci se domnívali, že obezřetná měnová politika - centrální bankou prováděné zvyšování a snižování úrokových sazeb, které má omezovat výkyvy ve výši soukromých investic - by mohla zčásti vycházet vstříc potřebě stabilizace hospodářství. Věřili ovšem také, že vláda musí být ochotná se do věci přímo zapojit skrz expanzivní fiskální politiku, aby se udržela celková úroveň výdajů v ekonomice. Byli přesvědčeni, že taková politika by jednou provždy zažehnala přízrak rozsáhlé masové nezaměstnanosti, k jaké došlo během světové hospodářské krize. Navíc by bylo možné účinně zabezpečit téměř plnou zaměstnanost.

Keynesiánci předvídali, že přiblížení se plné zaměstnanosti zvýší nebezpečí inflace. Konec konců, proč by měli pracující a odbory umírňovat své platové požadavky, když by vláda zvýšila výdaje vždy, když by se na obzoru objevila vysoká nezaměstnanost? Jedna významná brzda vysokých platových požadavků - strach z propuštění, jakmile vzroste nezaměstnanost - tedy přestala fungovat. Co ji mělo nahradit?

Hlavní odpovědí první generace po roce 1945 bylo to, že ji nahradí korporativní sociální demokracie. Odbory vyhoví vládní žádosti o zmírnění požadavků ohledně růstu platů a vlády vyhoví požadavkům odborů na veřejné výdaje a sociální pojištění.

Keynesiánské uvažování zaručovalo, že se nikdy nevrátí žádná obdoba světové krize. Řešení problému plíživé inflace ale bylo provizorní a v 70. letech naprosto selhalo. V období po propuknutí inflace v hlavních průmyslových zemích během 70. let se převažující ekonomické myšlení ve světovém průmyslovém jádru přesunulo na ,,polomonetaristickou" dráhu.

Vítězství Miltona Friedmana nebylo nikdy tak úplné jako vítězství keynesiánců. Do poloviny 80. let vyslovili zákonodárci po celém světě souhlas s následujícími návrhy:

Centrální banky musí dát důvěryhodnost svým závazkům k dlouhodobé stabilitě cen;

Centrální banky musí přijmout to, že průměrnou výši nezaměstnanosti neurčují cyklické, nýbrž ,,strukturální" faktory, s jejichž řešením nemají co do činění;

Oznamování cíle růstu peněžní nabídky a snaha o jeho dodržování je pro centrální banku snadný způsob, jak sdělovat své zásadní záměry, získávat důvěryhodnost a dávat svému okolí možnost prověřovat, zda se skutečně naplňují rozumné politiky.

Monetarismus byl převráceným obrazem keynesiánství. Podle všeho zaručoval, že se nikdy nevrátí žádná obdoba inflace 70. let. Nenabízel ovšem žádné řešení problému strukturální nezaměstnanosti, která se v západní Evropě vytvořila. Uplynulých patnáct let prokázalo, že monetarismus je špatně připraven vypořádat se s potížemi klesajících cen v kontextu vysoce zadlužených firem a bank, stejně jako byl keynesiánský recept špatně připraven vypořádat se s nebezpečím inflace.

V 70. letech a na začátku 80. let mnozí (včetně mě) z kolapsu schopnosti sociálnědemokratických systémů řídit inflaci vinili špatná rozhodnutí. Politici nechápali, že rozšiřování sociálního pojištění je nevyhnutelnou cenou za omezování platů, zatímco odboroví předáci nechápali, že kdyby korporativní sociální demokracie neomezovala inflaci, politická moc by se přesunula doprava a pro její snížení by se využilo vysoké nezaměstnanosti.

Dnes mnozí ze současné znepokojivé hospodářské situace světového průmyslového jádra - více než desetiletá stagnace v Japonsku, tamní a německá deflace, recese v Německu - viní další špatná rozhodnutí. Představitelé japonských a evropských centrálních bank nesnížili úrokové sazby dostatečně výrazně ani dostatečně rychle, regulátoři bankovního sektoru se obávali vzestupu spekulativního úvěrování a politici nebyli ochotni dostatečně uvolnit fiskální politiku.

Nemůžeme ale očekávat, že politici a guvernéři centrálních bank budou vždy činit správná rozhodnutí: dobrá politika musí být naplánována tak, aby fungovala i tehdy, když budou vládci krátkozrací a špatně informovaní. Inflace 70. let byla přirozeným selháním keynesiánské politické ekonomie. Deflace, která ohrožuje Japonsko, Evropu a možná i USA, s perspektivou dlouhého období velkých mezer mezi potenciálním a skutečným výstupem je přirozeným selháním polomonetaristického přesvědčení, jímž se řídila makroekonomická politika světového průmyslového jádra od počátku 80. let.

Chodíme stále dokola. I když se nejedná tak docela o kruh: žádná vláda by nepřipustila opakování kolapsu likvidity, jaký se dostavil ve 30. letech, ani pád bank nebo firem v takovém rozsahu, jenž by znamenal riziko pro celou finanční soustavu. Jde o vzestupnou spirálu. Makroekonomické potíže světa jsou skutečné, ale k další světové hospodářské krizi nepovedou - z velké části proto, že si zákonodárci pamatují, že kdysi tu taková krize už byla.

Potřebujeme další revoluci v oblasti stanovování politik, jako byla revoluce keynesiánská a polomonetaristická. Potřebujeme revoluci, která neztratí (úplně) ze zřetele úspěchy svých předchůdců, a přesto odstraní jejich vrozené nedostatky.

Odkud by taková revoluce mohla přijít? Příští revoluce v ekonomice by snad mohla vyrůst z celoživotního zájmu guvernéra amerického Federálního rezervního úřadu Bena Bernanka o ceny aktiv, úlohu nepříznivého výběru na trhu s úvěry a potřebnost toho, aby centrální banky v těžkých situacích dělaly víc, než jen prováděly krátkodobé operace na volném trhu. Je přesvědčen, že by banky měly vyzkoušet novinky jako určování spodní hranice klíčových dlouhodobých dluhopisů. Bernankismus, co vy na to?

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured