LONDÝN – Vyřešení krize eurozóny zůstává v nedohlednu. Obavy investorů se teď soustřeďují na zdravotní stav evropských bank, z nichž mnohé jsou silně vystavené vlivu Řecka a dalších jihoevropských zemí sužovaných vážnými fiskálními problémy.

Evropští lídři prozatím jen přelepili rány náplastí. Je zapotřebí ustavit stabilizační fond, avšak na dočasném základě. Byla zavedena nová opatření k dohledu nad rozpočtovými bilancemi členských států, ale ta nijak nehnou s nesplaceným objemem dluhů. Evropská centrální banka začala kupovat vládní dluhopisy, včetně řeckých, za ceny výrazně převyšující hladinu, která by zavládla na volném trhu.

Posledně jmenovaný krok ECB zdůraznil řadu nezodpovězených otázek ohledně struktury Banky a toho, jak dochází ke svým rozhodnutím. Na povrch se neomaleně prodraly některé otázky, které evropští držitelé rozhodovacích pravomocí chtěli ponechat smetené pod koberec.

Rozhodnutí přímo kupovat řecké dluhopisy nebylo jednomyslné. Svět už dnes ví, že Axel Weber, prezident Bundesbanky, hlasoval proti. Jeho hlas byl sice jen jedním z 22, ale Weber zastupuje 27 % HDP eurozóny, takže ho nelze jen tak přehlížet jako bezvýznamného muže na okraji. Bylo to vůbec poprvé, kdy byl prezident ECB nucen prozradit, že rozhodnutí nebylo jednomyslné.

Teoreticky jsme odjakživa věděli, že ECB bude v případě nutnosti rozhodovat na základě většiny hlasů. Až doposud však takový případ nenastal a neexistovaly postupy pro odkrytí hlasů. To je v ostrém kontrastu s Federálním rezervním systémem Spojených států, jakož i s Bank of England, kde se jednotlivé hlasy z komise pro měnovou politiku běžně zveřejňují.

Proti transparentnosti se argumentovalo tím, že odhalovat hlasy jednotlivých členů Rady guvernérů za neobvyklých podmínek ECB by na ně vyvíjelo tlak jako na představitele členských států. Guvernér ze země pohroužené do recese by se mohl cítit téměř povinen hlasovat proti zvýšení úrokových sazeb anebo proti škrtům, bez ohledu na celkové poměry v eurozóně.

Může ale nečitelnost hlasovacích pravidel ECB trvat navěky? Nout Wellink z holandské centrální banky výslovně řekl, že jednou, až ECB dozraje, bude větší otevřenost nezbytná. Weberův nesouhlas při hlasování o nákupech řeckých dluhopisů tento okamžik významně přibližuje.

Odhaluje i další zásadní problém. Hlasovací struktura v ECB je vadná. V každé federální soustavě je nutné nastavit rovnováhu mezi těmi, kdo jsou pověřeni posuzováním ekonomických podmínek v celé měnové oblasti, a těmi, kdo zastupují zájmy konkrétních regionů.

Tato otázka se řešila už dřív, a to jak v americkém Fedu, tak v německé Bundesbance. Co se týče Fedu, federální kompetence má sedm členů washingtonské Rady a dvanáct prezidentů regionálních centrálních bank hlasuje podle rotačního pravidla, přičemž pouze prezident z New Yorku má stálý hlas. Poměr centrálních hlasů vůči regionálním je tedy 1:0,7. Bundesbanka měla podobné ujednání a poměr centra vůči regionům činil 1:1,1.

ECB se liší a jsou k tomu některé dobré důvody. Jde o měnový orgán federace svrchovaných států. Váha jednotlivých národních členů v Radě guvernérů je mnohem větší. Poměr federálních a národních hlasů v ECB ostatně činí 1:2,5. A poněvadž každý členský stát má jeden hlas, existuje u jednotlivých zemí obrovská nerovnováha mezi váhou při hlasování a váhou HDP. Německo váží tolik co Malta.

ECB o tomto problému přemítala, leč jediné na čem se shodla (ve smlouvě z Nice), je nevelká rotace v účasti při hlasování, až se federace bude rozrůstat. Stávající nevyváženosti to nenapraví.

Doposud tento problém budil jen málo pozornosti. Weberův nesouhlas ale otevírá možnost, že by malé země mohly přehlasovat centrum a velké členy. Je teoreticky možné, že by koalice malých zemí přehlasovala šest členů Výkonné rady plus Francii, Německo a Itálii, představující 65 % HDP eurozóny.

To by mohlo silně ovlivnit rozhodování o úrokových sazbách. Význam by to mohlo mít i u otázky odkupu dluhu od členských států v tísni. Je velice pravděpodobné, že řecký dluh, který ECB nakoupila, nemá hodnotu zaplacené částky. Kdyby bylo Řecko nuceno restrukturalizovat svůj dluh a držitele svých dluhopisů postihnout „sestřihem“, ECB by utrpěla rozsáhlou újmu. Tato ztráta by dolehla na členské státy eurozóny podle jejich podílu na HDP eurozóny, přestože při rozhodování připadá na každou zemi jeden hlas.

Toto svérázné uspořádání představuje pro Hospodářskou a měnovou unii další významné riziko, které se tak řadí vedle nekoordinovaných fiskálních politik a neexistence evropské obdoby Mezinárodního měnového fondu. Každé zdání, že rozhodnutí ECB možná nezohledňují zájmy celé eurozóny anebo že by mohla velkým zemím přivodit významné škody, by mohlo být destabilizační, obzvlášť na znervóznělých trzích, které dnes bezesporu máme.

To ukazuje na zjevnou nutnost revidovat podmínky smlouvy z Nice. To z politických důvodů nebude lehké. Je však čím dál zřetelnější, že eurozóna pro přežití potřebuje zásadní rekonstrukci. A dalším faktorem, který potřebuje reformu, jsou hlasovací pravidla ECB.