Vojevůdci hovoří o „válečné mlze“ – o stavu fundamentální nejistoty, který charakterizuje boj. Nedávná krize úvěrů a likvidity odhalila podobný stav na finančních trzích, protože nikdo – dokonce ani centrální banky – podle všeho nerozumí její podstatě či velikosti.

Často se tvrdí, že to, co bývá označováno za krizi špatných hypoték, je výsledkem laxní monetární politiky, která vedla k nadbytku likvidity na finančních trzích. V tom se však skrývá zjevný paradox, protože jak může nadbytek likvidity nakonec vyústit v nedostatek likvidity, který musí centrální banky vyrovnávat?

Monetární laxnost může být příznakem nikoliv nadměrné likvidity, nýbrž nadměrných úspor. To se odráží ve zvyšující se nerovnosti příjmů ve velké části rozvinutého světa a v závratných přebytcích v ropných a asijských zemích. Vznik státních fondů v Číně a státech Perského zálivu, které investují úspory plynoucí z rozpočtového přebytku těchto zemí, je pouze špičkou ledovce nadměrných globálních úspor.

Zatímco nadbytek likvidity má inflační charakter a volá po vyšších úrokových sazbách, nadbytek úspor působí deflačně a volá po jejich snížení. Tím se dostáváme k dilematu, jemuž centrální banky čelí. Když se centrální bankéři nemohou vyhnout krizi – nebo když k jejímu vzniku sami přispějí –, jejich základním úkolem je učinit vše , co je v jejich silách, aby její dopady udrželi v rozumných mezích.

Jejich počínání, každé jejich slovo či mrknutí, náhle dostává nesmírný význam. Centrální bankéř není jen věřitel poslední útěchy, ale i mluvčí poslední útěchy. V obou ohledech si americký Federální rezervní systém (Fed) vede v této poslední krizi mnohem lépe než Evropská centrální banka (ECB).

Jsou-li problémem nadměrné úspory a nahlodává-li nejistota důvěru, pak může být mohutná injekce likvidity, jíž na krizi špatných hypoték reagovala ECB, nezbytná, ale nedostatečná. K obnovení důvěry je možná zapotřebí také snížení sazeb. Fed tento vzkaz pochopil. Evropa potřebuje vědět, proč ECB nikoliv.

Úsilí Fedu bylo navíc v konečném důsledku stabilizující, protože banka dala jasně najevo své záměry, než začala jednat. Naproti tomu guvernér ECB Jean-Claude Trichet koncem srpna ospravedlnil možnost zvýšení sazeb odkazem na monetární rozhodnutí přijaté ještě před krizí a poté nechal sazby na dosavadní úrovni. Šestého září Trichet prohlásil, že ECB udržovala status quo , přičemž neobjasnil, co tím měl na mysli. Zdálo se sice, že ECB implicitně přijala cíl v podobě hospodářského růstu, avšak 4. října si podržela svůj nesmlouvavý postoj vůči inflaci.

Důvod liknavosti, nesrozumitelnosti a strnulosti ECB je prostý: Evropská centrální banka má hospodářský růst v eurozóně na starosti pouze druhotně – jejím prvotním cílem je „cenová stabilita“. Současná krize stejně jako ty, které jí předcházely, však ukazuje, že monetární politika určuje očekávání, a to nejen inflace, ale i růstu, ať se to centrálním bankéřům líbí, nebo ne.

Dokud ECB nevezme na vědomí pochybnosti, které se dnes vznášejí kolem evropských ekonomik, hrozí riziko krachu. ECB je přesvědčena, že správnou politikou směnných kurzů je blahosklonná nedbalost a že správným místem k řešení měnových výkyvů je G7. Euro je však evropská záležitost. Proč by se situace, kdy Evropa nese na svých bedrech zátěž spojenou se slabými měnami v USA a Asii, měla napravovat na globálním fóru? Uprostřed finanční krize je pouze jedna věc horší než pochybnosti: falešná jistota.

Paradoxem je, že ECB si mohla zajistit nezávislost snížením úrokových sazeb 6. září a poté znovu 4. října. Nyní bude k takovému kroku donucena. Jako oběť vlastní zpozdilosti se ECB rozhodla čekat na nejhorší, místo aby nejhoršímu zabránila. V důsledku toho hrozí, že jakmile v Evropě nastane nevyhnutelné snížení sazeb, pravděpodobně nebude mít takový stabilizující efekt, jaký by mít mělo.