ŘÍM – Už od konce loňského roku, kdy se finanční trhy začaly stabilizovat, si mezi politiky i širší veřejností získává stále větší podporu myšlenka přinutit finanční sektor, aby platil za náklady vynaložené daňovými poplatníky k tomu, aby ho udržel nad vodou. Francie a Velká Británie už zavedly dočasnou daň na bonusy ve finančním sektoru a vláda Spojených států předložila návrh zákona počítajícího s „poplatkem za zodpovědnost za finanční krizi“, který má přinést zpět peníze vložené do amerického Programu na podporu problémových aktiv (TARP). Diskutuje se také o otázce, jak nejlépe reformovat zdanění finančního sektoru, které je oproti jiným firemním příjmům v průměru mírnější a nevhodně upřednostňuje výpůjčky před akciovým financováním.

Paušální poplatek na pokrytí předešlých nákladů však nezmění motivaci finančního sektoru k přehnanému riskování. Navíc není zcela zřejmé, které náklady by se měly pokrývat.

Zatímco přímé fiskální náklady na podporu finančního sektoru činily v rozvinutých zemích 2,5-3% HDP (s maximy kolem 4,5%), celkový fiskální dopad krize je mnohem větší a rovná se celkovému očekávanému zvýšení veřejného dluhu – odhadem 40% HDP. Ještě vyšší jsou přitom celkové náklady celé ekonomiky – včetně ztráty výkonnosti a pracovních míst a doprovodné destrukce hmotného i nehmotného kapitálu, což by podle Andrewa Haldanea z Bank of England i podle dalších expertů mohlo zvýšit celkovou zátěž až na několikanásobek ročního HDP.

Debata v poslední době změnila směr: zdanění finančního sektoru je dnes pokládáno za pohodlný způsob, jak vyčlenit stranou dostatek prostředků ke splacení účtů za příští finanční krizi. Myšlenka uvalení daně na finanční sektor začala být úzce spojena s myšlenkou založení fondu na řešení krizí. Z toho by se platily zbytkové náklady na bankrot velkých institucí poté, co by jejich kapitál klesl na nulu, a zřejmě i poté, co budou smeteny ze stolu nároky věřitelů (i když některé návrhy jsou nejednoznačné a ponechávají prostor pro alespoň částečné odškodnění věřitelů).

Jeden takový návrh předložil MMF představitelům států skupiny G-20 na jejich dubnové schůzce ve Washingtonu. S dalšími verzemi nedávno přišel Výbor pro hospodářské a měnové záležitosti Evropského parlamentu a také Evropská komise.

Z mého pohledu jsou tyto návrhy nesprávně koncipované, a to ze dvou důvodů. První důvod je zřejmý: jakýkoliv sanační fond pro finanční instituce vytváří implicitní příslib sanace. Dříve či později se někdo na tento příslib odvolá. Je-li takový fond veřejný, podnítí soukromé příjemce, aby nezodpovědně využívali prostředky daňových poplatníků. Je-li fond financovaný soukromě, podnítí podvodníky, aby nezodpovědně využívali prostředky poctivých bankéřů.

Jediným způsobem, jak se tomuto nežádoucímu výsledku spolehlivě vyhnout, je vyloučit jakoukoliv podporu akcionářům a věřitelům finanční instituce směřující k bankrotu. Akcionáři a věřitelé si musí uvědomit, že vláda nepřispěchá na jejich záchranu. Jedině tak získají dostatečně silný podnět k tomu, aby dohlíželi na řízení a silně omezovali riskování ze strany bank či jiných finančních prostředníků.

Jakmile akceptujeme, že akcionáři a věřitelé si žádné úlevy nezaslouží, stane se z fondu na řešení krize obyčejné pojištění vkladů. Malí střadatelé jsou jedinými věřiteli ve finančním systému, kteří si zaslouží širokou, ne-li plnou ochranu před přehmaty svých bankéřů. Hlavním zdrojem systémové nestability ve finanční soustavě jsou koneckonců nadměrné „pákové investice“ depozitních institucí – a bezhlavé půjčování, které tato praxe umožňuje.

Odpovídajícím nástrojem, jenž má banky přinutit, aby platily za faktické riskování i za rizika, která přenášejí na zbytek systému, jsou poplatky za pojištění vkladů. Regulace pak musí zajistit, aby bankéři nezneužívali své pravomoci nadměrným riskováním s penězi střadatelů – což je přesně oblast, v níž regulátoři v posledních letech nejvýrazněji selhali, a otevřeli tak cestu k finanční krizi.

To mě přivádí ke druhé, často méně snadno chápané námitce vůči vytvoření fondu na řešení krizí: bankovní (a kvazibankovní) ztráty byly při nedávné finanční krizi obrovské, protože regulační orgány zavíraly oči před nepravostmi – buďto aby zajistily mezinárodní konkurenceschopnost bankéřů, anebo jednoduše proto, že je tito bankéři ovládli. Pokud se dohlížitelé chovají, jak mají, stávají se rozsáhlé zbytkové ztráty z bankovních krachů nepravděpodobnými. Aby se tedy zbytkové ztráty udržely na nízké úrovni, musí být dohlížitelé povinni podniknout brzké nápravné kroky, pokud dojde k oslabení kapitálu některé banky – přesně takto funguje americká Federální společnost pojištění vkladů.

Nelze-li takovou banku rekapitalizovat, měla by se rozpustit a zlikvidovat. Právě zde získávají na důležitosti efektivní procedury řešení krize. Klíčová je však skutečnost, že žádné bezhlavé riskování by nebylo možné v systému, v němž akcionáři a věřitelé vědí, že je nikdo nebude zachraňovat, a v němž dohlížitelé nesmějí sázet na vzkříšení dozorovaných institucí, ale spíše mají povinnost volat je k zodpovědnosti ihned poté, co se začnou chovat bezstarostně.

Ve snaze vybudovat silný a soudržný regulační systém pro finanční trhy je idea fondu na řešení krizí přinejlepším odvedením pozornosti od jádra problému – a přinejhorším předzvěstí další finanční nestability.