Jak si administrativu prezidenta George W. Bushe zapamatují dějiny? Po pěti letech Bushe v úřadu a s dalšími třemi před ním, jsou už některé odpovědi zřejmé. Jiné se postupně rýsují. Do této druhé kategorie patří sílící zteč na občanské svobody ve Spojených státech, která je v současnosti srovnatelná s obdobným útokem, jenž před třiceti lety vedla administrativa Richarda Nixona.

Samozřejmě, bylo jisté, že občanské svobody v důsledku teroristických útoků z 11. září 2001 utrpí. Ohrožení národní bezpečnosti, ať skutečné, či domnělé, v amerických dějinách vždy vedlo k zásahům do práv občanů a v mnohem větším rozsahu do práv přistěhovalců a dalších podezřelých z jednání ve prospěch znepřátelených sil.

Ve dvacátém století bylo potlačování občanských svobod obzvlášť silné během čtyř období. Účast USA v první světové válce a anarchistické pumové atentáty po válce vedly v letech 1917 až 1919 k bezmála dvěma tisícům trestních řízení, hromadnému zatýkání cizinců a sumárnímu vyhošťování. Za druhé světové války došlo po japonském útoku na USA k internaci více než 120 tisíc Američanů japonského původu z důvodu příslušnosti k rase, z nichž mnozí se narodili v USA.

Studená válka a obavy, že rudá hrozba podlomí americkou rozhodnost zevnitř, vedly na konci 40. let a během 50. let 20. století k bezpočtu programů proti rozvratnictví, v jejichž důsledku přišly o živobytí desítky tisíc Američanů. Konečně během Nixonových let vyvolal prezidentův paranoidní pohled na opozici vůči válce ve Vietnamu a jeho politikám systematické zneužívání moci, jež vyústilo v jeho potupnou rezignaci.

Odkaz Nixonovy administrativy je při posuzování Bushova dějinného záznamu obzvlášť poučný. Přestože Američané mají sklon házet Nixonovo porušování občanských svobod do jediného pytle s nápisem „Watergate“, šlo tehdy o mnohem víc než jen o vloupání do ústředí Demokratické strany a následnou kamufláž. Mezi účastníky událostí patřili „Instalatéři“, soukromá tajná policie, již si Nixon zřídil a nazval podle toho, že jedním z jejích úkolů bylo bránit prosakování informací, jejichž zveřejnění si Bílý dům nepřál.

Dalším utajovaným útokem na občanské svobody byl Nixonem přijatý „Hustonův plán“ povolující politický dohled pomocí vloupání, elektronických odposlechů a nasazení armády ke sledování civilistů. Nixon tyto metody použil proti politickým soupeřům, novinářům a vládním zaměstnancům podezřelým z nedostatku loajality k prezidentovi.

Pokud víme, Bush zatím tak daleko nezašel. V Nixonově pádu ovšem sehrály obzvlášť významnou úlohu elektronické odposlechy bez soudního povolení, podobné těm, jež Bush nařizoval od roku 2002. Jeden ze tří bodů obžaloby proti Nixonovi při hlasování o jeho inkriminaci v justičním výboru Sněmovny reprezentantů se zakládal právě na takových odposleších.

Bush svou politiku dokonce uskutečňoval navzdory zákonu z roku 1978, který byl přijat v reakci na zneužívání pravomocí během Nixonovy éry a který souhlas soudu výslovně vyžaduje, a v rozporu se svým veřejným ujištěním, že k žádným takovým odposlechům bez soudního příkazu nedochází. Teď když byl jeho program elektronického dohledu odhalen, Bushovo ministerstvo spravedlnosti zahájilo vyšetřování, jak se věc dostala na veřejnost, a zastrašuje novináře, kteří informace přinesli.

Útoků na občanské svobody ze strany Bushovy administrativy bylo však i před nejnovějšími odhaleními víc než dost, včetně věznění stovek lidí bez obžaloby v zálivu Guantánamo ve snaze vyhnout se soudnímu přezkumu jejich případů. Během protiteroristické kampaně proti cílům, z nichž ani u jednoho se neprokázala vazba na terorismus, zadržela, věznila a vyhostila stovky cizinců.

Tím výčet nekončí. Bushovi podřízení schválili výslechové postupy, jež vedly k mučení, a jeho administrativa neoblomně odmítala legislativu, která by jejich používání zakázala. Trvala dokonce na tom, že amerického občana Josého Padillu může bez obvinění z trestného činu věznit po neomezeně dlouhou dobu bez kontaktu s okolím, až konečně tváří v tvář vyhlídkám na přezkum případu před Nejvyšším soudem náhle vznesla obžalobu, která nemá vůbec nic společného s obviněními, na nichž se zakládaly důvody pro jeho veznění.

Vskutku, charakteristickým rysem porušování občanských svobod Bushovou administrativou je právě to, že součástí mnoha z nich jsou snahy o obcházení soudních přezkumů. Tento znak je společný všem těmto případům, od Guantánama, přes deportace, kauzu Padilla až po program elektronických odposlechů. Zároveň Bush do federálních soudů systematicky dosazuje soudce vybírané pro jejich ochotu podřídit se prezidentské moci. Jeho poslední kandidát do Nejvyššího soudu USA, soudce Samuel Alito, tento trend dokládá.

Nálada v USA má dnes daleko do bodu, jehož dosáhla v letech 1973 a 1974, kdy byl Nixon snahou odvolat jej a usvědčit před Senátem USA donucen k rezignaci. Avšak třebaže se zdá, že můžeme bezpečně předpovědět, že si Bush své druhé volební období odslouží, jako jisté se rovněž jeví to, že historie na něj bude pohlížet jako na prezidenta, který usiloval o podkopání občanských svobod.

Želbohu, vzhledem k Bushovým opakovaným výrokům – v rozporu s americkou ústavní tradicí brzd a rovnovah moci –, že mu jeho úřad poskytuje jednostranné pravomoci porušovat práva ostatních, tato vyhlídka jej podle všeho vůbec neznepokojuje.