Příští týden se na Slovensku sejdou prezidenti Putin a Bush. Sílící autoritářské sklony v Rusku a oranžová revoluce na Ukrajině podle všeho ukončily „námluvy“ těchto dvou mužů. Předseda ruského Výboru pro zahraniční a obrannou politiku Sergej Karaganov hodnotí narůstající problémy zahraniční politiky Ruska.

Před dvěma lety se Rusové mohli dívat na svět s uspokojením. Na diplomatickém kolbišti jsme působili silněji, než k čemu nás mohla opravňovat hospodářská a vojenská síla. To už však neplatí.

Loňský rok přinesl některé úspěchy, z nichž nejdůležitější je skutečnost, že náš zahraniční dluh, který omezuje naši hospodářskou suverenitu, je již téměř splacen. Jinak sice objektivní síla Ruska zůstává bez změny, avšak náš vliv na mezinárodní záležitosti poklesl. Rusko by mělo být cenným partnerem – od blízkovýchodní otázky až po válku s terorismem a úsilí omezit šíření zbraní hromadního ničení. Přesto na těchto tématech nelze rozpoznat žádnou zřetelnou ruskou „stopu“. Dokonce ani prohlubující se roztržka mezi Evropou a Amerikou nezastavila ztrátu ruské reputace.

Tento vývoj událostí je matoucí. Prezident Vladimir Putin je i nadále docela efektivním mezinárodním zprostředkovatelem. Přesto Rusko utrpělo v roce 2004 několik očividných porážek, které poskvrnily jeho obraz a podkopaly jeho postavení ve světě.

V našem bezprostředním sousedství ignoroval běloruský prezident Alexandr Lukašenko varování z Ruska a prosadil referendum, které mu umožňuje zůstat doživotně prezidentem. Rusko poté zaměřilo téměř veškerou zahraničně-politickou pozornost na Ukrajinu, avšak porážku zaznamenalo i zde.

Na Dálném východě zřejmě nutnost zaplatit za předchozí nesplněné sliby donutila Rusko přistoupit na podmínky Číny při řešení hraničního sporu. Vyléčení této dlouho hnisající rány pochopitelně nelze než přivítat, ale cenou za to je skutečnost, že se z postoupení území vytvořil precedens.

Ruský dialog s Evropskou unií navíc v roce 2004 dospěl do slepé uličky. Jedním z důvodů je skutečnost, že údajné vyřešení „problému Kaliningradu“ – ruské enklávy odříznuté po vstupu Litvy a Polska do EU od Ruska – nakonec žádným řešením nebylo. Vinu za to nenese výlučně Rusko, ale dialog nyní bude muset začít znovu prakticky úplně od začátku.

Vztahy Ruska a Západu ovšem klesají na bod mrazu i v širším měřítku. Zatím nejde o nic katastrofálního, třebaže názory západních médií na Rusko a jeho vedení se čtou jen obtížně. Téměř veškeré zpravodajství vyznívá negativně, a dokonce se už nám začali i posmívat.

Vzhledem k událostem v Bělorusku a na Ukrajině se projekt Euroasijského hospodářského společenství jeví jako stále nereálnější. Naši partneři ze Společenství nezávislých států si z ruské demonstrace slabosti a nekompetentnosti zákonitě vyvodili závěry.

V tomto výčtu bych mohl pokračovat, ale tím bych pouze sypal sůl do našich ran, jež jsou také mými ranami. Rusové by neměli klesat na mysli, avšak pokud neporozumíme důvodům těchto selhání a neprovedeme drastické korekce své zahraniční politiky, jsme odsouzeni k dalším porážkám a ztrátě postavení a vlivu, ne-li k něčemu horšímu.

Hlavní příčinou toho, co se stalo, je systematická intelektuální slabost zahraniční politiky Ruska. Naše vědomosti a chápání zbytku světa se i nadále zhoršují; v mnoha ohledech postrádáme jakýkoliv systém plánování a prognózy zahraniční politiky.

Ukrajinskému debaklu se například dalo vyhnout, kdybychom byli včas vyhodnotili politickou situaci a podpořili kandidáta, u něhož bylo vítězství prakticky jisté. Jednáním s Ukrajinou jsme však pověřili amatéry – nadto amatéry s dalekosáhlými obchodními zájmy. A když byl do problému zatažen Putin, aby zametl nepořádek pod koberec, proměnilo se běžné selhání v naprosté fiasko.

Ruská zahraniční politika je v podstatě zosobněný Putin: prezident rozhoduje a vykonává téměř vše. Ministerstvo zahraničí, které má nejlepší personální obsazení ve státě, bylo do značné míry odříznuto od diplomatického plánování. A Bezpečnostní rada je prakticky neviditelná.

V důsledku toho jsou i dobrá rozhodnutí nedostatečně naplánovaná. Riziko omylu tudíž stoupá. Zodpovědnost za zahraniční věci bývá navíc mnohdy svěřována tomu „zplnomocněnci“, který se právě náhodou objeví. Tomuto přístupu lze přičíst ztroskotání plánu Dmitrije Kozaka na vyřešení situace v moldavském odštěpeneckém regionu Podněstří a také absurdní stav, který vznikl v gruzínském separatistickém regionu Abcházie.

Základní slabina rodícího se politického systému Ruska s jeho nadměrnou centralizací, spoléháním se na jednotlivé osoby spíše než na instituce a zhoršující se kvalitou vedení se začíná projevovat. Ruská vládnoucí elita stále častěji nedokáže dostát možnostem a potřebám země.

Našich nezdarů přibývá, a my přitom jen reptáme a obviňujeme z nich jiné, případně spřádáme imaginární plány, jak čelit velkým mocnostem. Prozatím je nám to napůl odpouštěno. Rusko je z taktického hlediska nezbytné. Hodnocení ruské politiky a vyhlídek ze strany okolního světa se však viditelně mění k horšímu.

To není dáno výlučně naší zahraniční politikou, ba ani pochybnou politikou hospodářskou. Jen málo lidí věří, že Rusko lze posílit vytvořením politického systému bezmála v sovětském stylu, ovšem bez hlavní státotvorné složky tohoto systému – komunistické strany a její ideologie. V důsledku toho došlo v posledních 12 až 18 měsících k posunu v nazírání Ruska: od sílícího partnera a potenciálního spojence ke slábnoucímu soupeři.

Rusko potřebuje seriózní diskusi o národní strategii, a to jak mezi elitou, tak i na veřejnosti, stejně jako potřebuje vytvořit efektivní mechanismus plánování a koordinace zahraniční politiky. Značně korigována bude muset být celá politická agenda, která – znásobena udivující ideologií budování národního kapitalismu v jedné zemi – v současnosti až příliš připomíná politiku, jež vedla k rozpadu Sovětského svazu.

Rusko v současném stavu směřuje spíše k tomu, aby se stalo větší verzí Venezuely či Nigérie – nefunkční země bohaté na ropu –, než aby z něj vznikla velká evropská či euroasijská mocnost budoucnosti.