Tuesday, September 2, 2014
0

Protekcionismus je opět na koni

Zatkněte obvyklé podezřelé. Můžete vzít jed na to, že v jakékoliv předvolební prezidentské kampani v USA přijde ke slovu protekcionismus, jak se také stalo. Sklouznutí Ameriky zpět k ochranářství však započalo již daleko dříve, uvalením dovozních cel na ocel prezidentem Georgem W. Bushem v roce 2001.

Když Bushova administrativa uvalila na dovozy oceli cla, dalo se jen těžko pochopit, na jakých výpočtech je toto rozhodnutí založeno. Clo ztělesňovalo špatnou ekonomiku: učinilo Ameriku chudší. Zároveň ztělesňovalo špatný merkantilismus: sebralo odvětvím spotřebovávajícím ocel více zisků a pracovních míst, než kolik jich poskytlo odvětvím produkujícím ocel, přičemž první skupina byla ve Washingtonu přinejmenším stejně dobře organizovaná a hlasitá jako ta druhá.

A konečně ztělesňovalo clo také špatnou diplomacii: proč by někdo uzavíral dohody s americkou vládou, která jako by chtěla horlivě demonstrovat, že poruší své závazky i pro ten nejtitěrnější představitelný domácí politický prospěch?

Sklouzávání Ameriky zpět k protekcionismu se zde bohužel nezastavilo. Trvalo i v loňském roce, kdy Bushova administrativa v reakci na zjištění, že nemá žádnou politiku zvyšování zaměstnanosti, začala zkoumat, zda by se ze zavření továren v Ohiu nedal obvinit podhodnocený směnný kurz čínské měny.

Není tedy divu, že se nyní protekcionářského obušku chopila také Demokratická strana. Její vedoucí kandidát na prezidentskou nominaci John Kerry hovoří o tom, jak „generální ředitelé nezadající si s Benedictem Arnoldem" zrazují Ameriku vyváděním pracovních míst do zahraničí. Kerryho zbylý konkurent John Edwards se zase nechává slyšet, jak široká a hluboká je v otázce obchodu propast mezi ním a Kerrym - přičemž Kerry stojí na straně volného obchodu.

V posledních třech letech byl zaznamenán mnohem menší pokrok při uvolňování celosvětového obchodu, než v jaký téměř všichni zastánci volného obchodu doufali. Pokud se toto kyvadlo nepodaří v USA zastavit, bude zbytek desetiletí neméně špatný.

Nelze počítat, že by Evropská unie a Japonsko učinily cokoliv více, než se s kopanci a křikem nechaly dovléci do dohod o liberalizaci obchodu. Bez agresivního vedení USA - což znamená americkou exekutivu a Kongres, který věří ve volný obchod - k liberalizaci obchodu jednoduše nedojde a vyskytnou se další „nouzová" cla, „mimořádné" kvóty a „dobrovolná" omezení vývozu.

Všechny tyto kroky budou mít na USA minimální dopad. Zároveň však mají potenciál způsobit bezpočet katastrof v takzvaných „nových ekonomikách", které do Ameriky exportují.

Může něco toto zhoupnutí kyvadla zastavit? Nedojde-li k nenadálému, bezprostřednímu a silnému oživení americké domácí poptávky, která se promění v trvalý boom s rychlým růstem zaměstnanosti, pak pravděpodobně nikoliv. Pokles podílu počtu obyvatel Ameriky v aktivním věku, kteří mají zaměstnání, byl v posledních třech letech v percentuálním vyjádření nejvyšší od dob Velké deprese.

Američtí zaměstnanci a voliči jsou v otázce zajištění pracovního místa úzkostlivější a současně náchylnější vinit z nejistoty pracovního místa prakticky cokoliv, poněvadž zažili takové zhoršení podmínek na trhu práce, jaké nepamatuje nikdo, komu je méně než pětapadesát let. Takto ochablý trh práce pohání zhoupnutí protekcionistického kyvadla.

Proto se zřejmě musíme smířit s tím, že ochranářské sentimenty zůstanou silné. Měli bychom však hledat cesty, jak zmenšit promarněný čas a napáchané škody na protekcionistickém konci tohoto politického cyklu. Existují dva argumenty a jeden ekonomický posun, které by mohly urychlit návrat k liberalizaci obchodu.

Oba argumenty ve prospěch volného obchodu jsou silné, ale celkem vzato nebyly prozatím uplatněny. S prvním argumentem musí přijít země, které exportují do Spojených států: měly by říci novinářům, politikům, voličům a zaměstnancům v USA o všech amerických pracovních místech, která by bez jejich vývozu do Ameriky neexistovala. Obavu, že rozvoj obchodu zničí pracovní místa a rozvrátí americkou ekonomiku, je potřeba vyvážit obavou, že je to spíše omezení obchodu, co zničí pracovní místa a rozvrátí americkou ekonomiku.

S druhým argumentem musí vystoupit ti, kterým záleží na americké národní bezpečnosti. Ve 21. století bude svět neustále ve válce proti terorismu. Významná součást této války přitom bude spočívat v zapojení nepřátel terorismu do nějaké trvanlivé aliance. Rozšíření světového obchodu se může stát významnou složkou tohoto procesu vytváření aliancí.

Rovněž výše zmíněný ekonomický posun musí vykonat Evropa a Japonsko: jde o posun od deflace k reflaci. Silný růst poptávky v Japonsku a v Evropě, který by produkoval vyšší úroveň amerického vývozu, by byl nejsilnější představitelnou pobídkou k liberalizaci obchodu.

Evropa a Japonsko příliš dlouho podřizovaly snahu o plnou zaměstnanost jiným cílům, ať už to byla extrémně nízká inflace (Evropa) nebo snaha vyhnout se nákladům spojeným s ekonomickou bublinou (Japonsko). Přesvědčit obyčejné americké voliče, že liberalizace obchodu je pozitivní silou, bude snazší, pokud USA nebudou jedinou lokomotivou táhnoucí kupředu celosvětovou poptávku a světovým importérem poslední záchrany.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured