Mezi tématy, o nichž budou příští týden v Turecku diskutovat vedoucí představitelé NATO, bude i otázka, jak reformovat islámský svět. Prezident Bush i Evropská unie navrhli v dané oblasti smělé demokratizační iniciativy. Mají šanci na úspěch?

Často se předpokládá, že islám a demokracie stojí v příkrém rozporu. Pečlivá studie 47 států, v nichž muslimové představují většinu, nicméně ukazuje, že islám a demokracie mohou koexistovat a také se tak děje. Skutečná trhlina je užší: není to islám, nýbrž arabský svět, který se zdá být s demokracií na štíru.

Tento závěr je založen na srovnání „volební konkurenceschopnosti" muslimských zemí. Pokud se vláda odvozuje z přiměřeně spravedlivých voleb a zvolená garnitura dokáže obsadit nejvýznamnější politické úřady, pak je země pokládána za „volebně konkurenceschopnou".

Volebně konkurenceschopné země nemusí být nutně demokratické: některé plně nekontrolují území státu, jiné porušují vlastní ústavu i lidská práva. Volební konkurenceschopnost je ovšem vždy nezbytnou podmínkou demokracie - a proto představuje ústřední hledisko při hodnocení vyhlídek státu na demokratizaci.

Hodnocením politických práv v téměř všech zemích světa se zabývají dvě iniciativy - Polity Project založený politologem Tedem Gurrem a každoroční výzkumy Svoboda ve světě organizace Freedom House. Rozdíly mezi arabskými a nearabskými muslimskými zeměmi jsou ohromující. Z devětadvaceti nearabských muslimských zemí hodnocených projektem Polity IV v období let 1972 až 2000 existovala v jedenácti značná politická práva nejméně ve třech po sobě jdoucích letech, přičemž osm zemí se těšilo z politických práv přinejmenším v pěti po sobě jdoucích letech.

Výsledky organizace Freedom House jsou nápadně podobné: dvanáct z jedenatřiceti nearabských muslimských zemí dosáhlo poměrně vysokého skóre nejméně ve třech po sobě jdoucích letech a osm v pěti po sobě jdoucích letech. Podle obou výzkumných týmů splňují tříleté kritérium Albánie, Bangladéš, Gambie, Malajsie, Mali, Niger, Nigérie, Pákistán a Turecko, přičemž všechny kromě Albánie a Nigeru vyhovují i kritériu pětiletému.

Na arabské straně však pouze v Libanonu existovala ve třech po sobě jdoucích letech relativně silná politická práva - před patnáctiletou občanskou válkou, která vypukla v roce 1975 - a žádná země nezažila pět po sobě jdoucích let charakterizovaných existencí silných práv. U nearabské muslimské země existovala v období let 1972 až 2000 téměř dvacetkrát vyšší pravděpodobnost volební konkurenceschopnosti než u arabské země s muslimskou většinou.

V podmnožině nearabských států s muslimskou většinou se průzkumy Polity IV a Freedom House shodují na devíti zemích, kde nejméně ve třech po sobě jdoucích letech existovala značná politická práva. Pozoruhodné je, že v sedmi z těchto devíti případů jde o očividné „snaživé žáky", poněvadž mají zároveň nízkou úroveň HDP na obyvatele. Pět z těchto devíti zemí pak spadá do kategorie „mimořádně snaživých žáků" - existují v nich značná politická práva, přestože roční příjem na hlavu zde nedosahuje ani 1 500 amerických dolarů.

Snaživým žákem naproti tomu není žádná ze šestnácti arabských zemí s muslimskou většinou. V letech 1972 až 2000 přesahoval v sedmi z nich roční příjem na hlavu částku 5 500 dolarů, ale přesto zde v žádných třech po sobě jdoucích letech neexistovala značná politická práva. Tyto státy jsou volebními „lajdáky" - i přes relativní blahobyt v nich existují jen chabá politická práva.

V arabském světě se také konají volby, avšak liší se co do četnosti i významu. V naprostých autokraciích - v Saúdské Arábii, Libyi, Sýrii, Tunisku, Iráku za Saddáma a Spojených arabských emirátech - se až dosud nekonaly žádné smysluplné volby za účelem obsazení nejvýznamnějších úřadů. Ve Spojených arabských emirátech, této poněkud decentralizované a konsensuální federaci, nepanuje taková diktatura jako v ostatních zemích, ale prezidenta zde volí pouhých sedm voličů - tradičních panovníků v sedmi emirátech federace.

Volby sice začaly hrát poněkud významnější roli v Kataru, Kuvajtu, Bahrajnu a Ománu, ovšem žádná z těchto zemí nevyužívá svobodných a spravedlivých voleb k obsazení nejvýznamnějších a nejmocnějších politických úřadů. Širokou pravomoc jmenovat do funkcí a vydávat dekrety zde stále mají tradiční vladaři.

A konečně, některé arabské země nejsou v současnosti volebně konkurenceschopné, ale v minulosti využívaly svobodných a spravedlivých voleb k obsazení politicky nejmocnějších úřadů ve státě (Libanon). Jiné se k tomu blížily (Jemen, Maroko a Jordánsko) nebo měly slibný politický úvod, ale nyní se již volební konkurenceschopnosti podstatně vzdálily (Egypt a pravděpodobně i Alžírsko).

Již z intuitivního hlediska je logické, že islám sám o sobě nemůže podobné rozdíly vysvětlit. Všechna světová náboženství obsahují určité doktríny a zvyky, které jsou pro nástup demokracie potenciálně škodlivé, a jiné, které jsou potenciálně přínosné. Přínosnou islámskou doktrínou je například nařízení koránu, podle něhož „v otázkách náboženství nebude žádného donucování". Mezi další principy patří šúra (porada), idžtihád (nezávislý úsudek) nebo idžmá (konsensus). Náboženští a političtí vůdci ve volebně konkurenceschopných „snaživých" zemích, jako jsou Senegal, Mali, Bangladéš nebo Indonésie, možná čerpají právě z těchto konceptů.

Většina politických kultur se může časem měnit a také se mění, protože je do určité míry společensky utvářejí nové příležitosti, hrozby a obecné souvislosti. Příkladem budiž prodemokratická transformace katolicismu. Pokud se neprokáže, že arabská politická kultura je jednoznačně a trvale nepřátelská volební konkurenceschopnosti, pak je logičtější chápat demokratický předěl v muslimském světě ve smyslu politických - nikoliv etnických či náboženských - specifik Blízkého východu a severní Afriky.

Jedním z takových specifik je fakt, že mnohé ze současných arabských států vznikly uvnitř poměrně nových a svévolně narýsovaných hranic a poté byly okupovány a často přeutvářeny jako evropské kolonie. Jazyková nadvláda arabštiny po celém Blízkém východě a severní Africe v kombinaci s panarabismem posílily slabé národní identity. Každý, kdo je třeba jen vzdáleně obeznámen s touto oblastí, ví, jak běžný je zde obrat „arabský národ" ( watan ).

Na rozdíl od latinské Ameriky, Afriky i jiných oblastí neměli navíc blízkovýchodní demokraté žádný užitek z konce studené války. USA i nadále dotují autoritářské arabské režimy, jako je ten egyptský (který dostává nejméně dvě miliardy dolarů ročně), protože si tak kupují mír s Izraelem a udržují geopolitický vliv Ameriky na arabsko-izraelský konflikt.

Vyřešení tohoto konfliktu - který je sám o sobě klíčovým aspektem arabské politické identity - by mohlo umožnit změnu arabské politické kultury. Vedoucí činitelé NATO by však měli mít na paměti, že z hlediska komparativní a historické perspektivy nebude taková změna ani tak zásahem zvenčí, jako spíše výsledkem vnitřních tlaků a iniciativ.