Nemine snad ani jediný den, abychom neslyšeli o rezignaci ministra té či oné vlády. V jistém smyslu to vůbec není překvapující. Konec konců, jen pětadvacítka členských států Evropské unie zaměstnává stovky ministrů, ba dokonce mnohem více, započítáme-li vysoké ministerské úředníky s titulem „mladší ministr". Proč však ministři rezignují? Ještě zajímavější je: proč někteří nerezignují, přestože se nabízejí pádné důvody, aby tak učinili?

Chybí-li empirické výzkumy, obecné závěry musí vznikat odhadem. Ministři nejednou rezignují proto, že se ocitnou zapleteni do skandálu, v poslední době často ve spojitosti s financováním politických stran. V Itálii se setkáváme s několika stíny takových prohřešků minulosti.

Někdy ministři rezignují kvůli tomu, co nazývají „osobní důvody". Tyto důvody mohou zastírat mnohem závažnější faktory, jak naznačuje nedávná rezignace ředitele americké CIA George Teneta. Tony Blair však ztratil jednoho ze svých nejvěrnějších kabinetních spojenců, Alana Milburna, který si upřímně přál trávit více času se svou rodinou.

Blair také přišel o ministra zahraničních věcí a ministryni pro rozvojovou pomoc, Robina Cooka a Clare Shortovou. V tomto případě je k odchodu přiměl hluboký politický nesouhlas - ohledně irácké války -, a Robin Cook rozhodně zůstává politikem, který čeká na svou příležitost.

V úřadu přesto zůstává jak Geoff Hoon, ministr obrany Blairova kabinetu, tak jeho americký protějšek Donald Rumsfeld. Ovšemže, ani jeden není průkazně zapleten do zjevného skandálu a ani jeden se názorově nerozchází s politickými přístupy svých šéfů. Právě naopak, nejenže tyto přístupy podporují, ale tvrdošíjně hájí i jejich excesy, jako třeba kruté zacházení s válečnými zajatci. Tito ministři zahajují vyšetřování, přesouvají, ba do předčasné penze posílají generály, předvolávají pachatele před vojenské tribunály, a přesto zřejmě nevidí žádný důvod k tomu, aby reagovali na výroky těch zástupců kongresu či parlamentu, či snad dokonce veřejnosti, kteří vyjadřují pochyby nad tím, zda nenastal čas, aby odešli sami ministři.

Případ zločinů páchaných v Iráku je obzvlášť dramatický, ale méně nápadné případy svědčí o tomtéž. Německý ministr dopravy například předsedal katastrofickému a nákladnému neúspěchu v zavádění systému silničního mýtného, který hrdě ohlašoval. Poté, co vinu svalil na jiné - v tomto případě na soukromé společnosti -, i on může zůstat v úřadu a pokračovat ve svém snažení. Stane-li se něco nepřijatelného bez přímé účasti ministra, zdá se, že se může z potíží vyvléknout, když ukáže prstem na úředníky nebo dodavatele, kteří jsou zodpovědní za realizaci schválené politiky.

Bylo tomu tak vždy? Člověk by si rád myslel že ne. Každopádně na mysli vytanou dvě etické koncepce, z nichž ani jedna dnes není právě v módě, hovoří-li se o vládě: odpovědnost a čest. Obě hodnoty jsou, nebo alespoň bývaly, součástí morálky vládnutí.

Odpovědnost se týká faktu, že ministři zodpovídají za vše, co se stane v oblasti, již spravují. Oni sami skutečně nesou odpovědnost v nejpřísnějším smyslu. V parlamentních systémech mohou a musí předstupovat před zvolené zástupce lidu a vysvětlovat, co se stalo.

Protože přímou odpovědnost nese sám ministr, není dostačující, když v konkrétním případě ukáže na provinilce a pojmenuje ho. Státní úředníci se takto sami bránit nemohou - je musí bránit jejich ministři. Stane-li se něco tak závažného, že je pro ministra nemožné úředníky ubránit, daň, již zaplatí, může být nevyhnutelná, avšak odpovědnost na sebe přesto musí vzít ministr.

Je na místě předpokládat, že k týrání iráckých vězňů nedocházelo s vědomím ministra Rumsfelda, natož na jeho příkaz. Můžeme si klást znepokojivou otázku, zda pokyny či hlášení s podstatnými informacemi míjely jeho stůl. Ať tak či onak, ministr nese hlavní a výhradní odpovědnost za to, co se pod jeho velením odehrálo. Této odpovědnosti nemůže uniknout, ani když jsou pachatelé odhaleni a soudně stíháni.

A právě tady vstupuje do hry druhá etická koncepce, čest. Může se zdát, že jde o staromódní pojem. O Rumsfeldově případu nám říká to, že na zodpovědného ministra se sice vůbec nemusí vztahovat žádná zákonná ani ústavní povinnost kvůli skandálnímu týrání iráckých vězňů rezignovat, že by se však za dávných časů odstoupení považovalo za otázku cti. Takový krok dokládá nejen to, že si je daný ministr plně vědom břemene své zodpovědnosti, ale také to, že bezúhonnost demokratických institucí klade nad své osobní zájmy, o volebních vyhlídkách těch, v jejichž kabinetu sloužil, ani nemluvě.

Demokracie je drahocenný, ale nestálý soubor hodnot. Chceme-li ostatní přesvědčit, aby ji vzali za svou, bude dobře, když prokážeme, že věříme nejen ve volby a hlas většiny, ale také v mravnost odpovědnosti a cti.