Předseda Federálního rezervního úřadu Ben Bernanke připustil, aby jej akciové trhy přiměly k obrovskému snížení úrokových sazeb o 75 bazických bodů pouhý týden před řádně plánovanou schůzkou výboru Fedu pro volný trh, který má rozhodovací pravomoc. Prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet by nikdy nedopustil, aby se v ECB stalo totéž – to on manipuluje trhy, ne trhy jeho.

Ba zatímco americká ekonomika je zjevně ve stavu volného pádu, Trichet odborovým svazům v eurozóně vyhrožuje preventivním zvyšováním úrokových sazeb, nebudou-li se chovat, jak on považuje za vhodné.

Tyto výhrůžky mohou působit kontraproduktivně na dosahování stability cen v ekonomice eurozóny, tedy primárního cíle centrální banky.

Prezident ECB například ve snaze dodat důvěryhodnosti výhrůžkám, že vprostřed globálního zpomalení zvýší sazby, využívá tiskových konferencí k tomu, aby světu vykládal, jak silný je evropský růst.

Kromě toho, že toto tvrzení o síle růstu je na štíru se skutečností, povzbuzuje odborové svazy k tomu, aby žádaly ještě vyšší mzdy. Proč by je neměly chtít, když se daří tak dobře, jak Trichet tvrdí?

Trichet si práci komplikuje i tím, že nadsazuje evropské inflační riziko. Jeho kolega z Rady guvernérů ECB, prezident Bundesbanky Axel Weber, zdá se, pochytil, že čím víc představitelé ECB zdůrazňují inflační obavy, tím víc budou odborové svazy žádat. Nedávno tedy zmírnil rétoriku a upozornil, že inflační tlaky v eurozóně by se neměly „přehnaně dramatizovat“.

Svatá pravda! Nejzávažnější ekonomická skutečnost, jíž dnes ECB čelí, je fakt, že americká ekonomika klesá střemhlav do vážného propadu – Bernankeho neočekávaný škrt to jasně dosvědčuje. Myslet si, že globální hospodářství – včetně Evropy – jeho dopadům unikne, odporuje ekonomické logice.

Jak bude evropský růst zpomalovat, zeslábnou také inflační tlaky. Trichet by se tedy měl uvolnit, přestat vyhrožovat ostatním a nechat hospodářské zpomalení, aby pracovalo za něj.

I když budou mzdy a ceny v Evropě nejisté, globální zpomalení sníží ceny energií, komodit a potravin na světových trzích, což jsou všechno faktory stojící za současnými vyššími úrovněmi evropské inflace. Cena ropy už z vrcholů, jichž dosahovala na počátku roku, výrazněji klesla.

Rozvíjející se zpomalení ale není jediným důvodem, proč je hrozba vystřelující spirály mezd a cen v Evropě přehnaná. Německo zažívá klíčová jednání o mzdách s odbory veřejného sektoru. I když si odbory vymohou výrazná zvýšení mezd – což je pravděpodobné a vzhledem k jejich dřívější umírněnosti oprávněné –, bude to mít na cenovou stabilitu Evropy jen zanedbatelný účinek.

Zvýšené mzdové náklady ve veřejném sektoru znamenají vyšší státní výdaje za mzdy. Jestliže se financují pomocí škrtů jinde v rozpočtu, hlavním důsledkem bude pouze přerozdělení státních výdajů, což nemá nutně inflační vliv.

Inflační vliv nevzniká ani tehdy, když se vyšší mzdy financují zvýšením daní. Inflační dopady by mělo jedině snížení rozpočtového přebytku a to by nebylo zapříčiněno spirálou mezd a cen, nýbrž nárůstem čisté státní poptávky, což by vlastně v případě hospodářství, které čelí potenciálně závažnému ekonomickému zpomalení, nemusela být špatná věc.

Nemělo by se zapomínat, že ve Spojených státech se potřeba fiskálního stimulu objevila, jak se zdá, jako blesk z čistého nebe. K témuž by mohlo dojít v Evropě, zejména vzhledem k tomu, že ECB odmítla snižování úrokových sazeb.

Rozumná dohoda s pracujícími ve veřejném sektoru by mohla Německu posloužit jako „zadní vrátka“ k fiskálnímu stimulu v pravý okamžik – právě když agregátní poptávka ochabuje.

Reálným problémem, který štědrá mzdová dohoda s odbory ve veřejném sektoru obnáší, je to, že ji mohou využít odbory v soukromém sektoru, aby dostaly víc, než ospravedlňují přírůstky produktivity. V Německu se letos bude vyjednávat i o kontraktech s kováky a pracujícími v chemickém průmyslu a odboroví předáci mluví zostra. Berthold Huber, šéf obřího německého odborového svazu kovodělníků IG Metall, nedávno svým řadovým členům s ohledem na růst platů slíbil „megarok“.

Globální zpomalení, které hrozbu stávky otupuje, bude ale pracující v soukromém sektoru držet při zemi, ať si jejich předáci řeční a bouří, jak chtějí. Když se ekonomika stáčí směrem dolů, každý má sklon k uměřenosti, i bojovní odboráři.

Místo povzbuzování odborů zveličenými projevy o síle evropského růstu a inflačním přetlaku – a místo jejich znevažování hrozbami a intervencemi – by se Trichet měl vyjadřovat raději tlumeně a ponechat prostor přirozenému vývoji.