LONDÝN – Evropští představitelé se s řeckým dluhovým problémem vypořádali žalostně.Hlavy vlád Evropské unie a Evropská centrální banka zkraje odmítly představu angažmá Mezinárodního měnového fondu, aniž však měly záložní plán.Jen stěží se lze vyhnout úsudku, že částečnou motivací k tomu byla nechuť francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho dívat se, jak na záchranu eurozóny z Washingtonu přijíždí Dominique Strauss-Kahn, generální ředitel MMF.Ovšemže pro příští francouzské prezidentské volby je Strauss-Kahn pravděpodobným socialistickým vyzyvatelem Sarkozyho.

Je Řecko příslovečným „kanárem v dole“ – varováním, které nám říká, že evropská měnová unie je na pokraji rozpadu, kdy tři země z proslulé skupiny „vepřů“ čili PIGS (Portugalsko, Itálie a Španělsko) čekají v řadě na dominový pád?George Soros se obává, že tomu tak může být, a dává eurozóně jen 50% naději na přežití v její současné podobě.

Epizoda nepochybně zdůraznila nedostatky ve správě eura – nedostatky, jež pro ty, kdo se na vzniku společné měny podíleli, nejsou překvapením.Helmut Kohl, jeden z hlavních tvůrců eura, v roce 1991 prohlásil, že „představa udržení hospodářské a měnové unie po delší dobu bez politické unie je mylná“.Margaret Thatcherová z opozičního tábora ve svých pamětech zase píše:„Jsem přesvědčena, že jednotná evropská měna nevyhnutelně špatně dopadne, ekonomicky, politicky, ba společensky, třebaže je stále nejasné, kdy, při jaké příležitosti a s jakými důsledky k tomu dojde.“Řecký překlad její knihy by teď zřejmě šel na odbyt.

Mnozí evropští lídři sice ani s jednou z těchto apokalyptických prognóz nemusí souhlasit, a přece spějí k názoru, že změna je nutná a že řecký případ odhalil kaz v samotném jádru projektu.Sarkozy například oživil odvěkou francouzskou argumentaci ve prospěch jisté formy ekonomické vlády v Evropě coby protiváhy ECB.

Francouzi tento návrh obvykle prosazují, aby získali určitou páku na měnová rozhodnutí ECB, která občas pokládají za nepřátelská vůči růstu a zaměstnanosti, anebo aby ostatním zemím bránili v pokračování nečestných daňových politik (přičemž jako „nečestná“ se obvykle definuje sazba daně nižší než příslušná sazba ve Francii).

Němci dříve tyto argumenty shazovali ze stolu, ale teď na ně trochu víc slyší.Německý ministr financí Wolfgang Schäuble se však zaměřuje na problematiku členů ve finanční tísni a předložil návrh na vznik Evropského měnového fondu (EMF), který by poskytoval pomoc zemím, jež se dostanou do potíží tak jako Řecko, zhruba podle modelu MMF.

Tato myšlenka má v sobě logiku.Nevýhodou je, že by vyžadovala změnu v evropských úmluvách, což zase vyžaduje jednomyslné rozhodnutí 27 zemí a v některých státech úspěch v referendu, mimo jiné v Británii, pokud tam v nadcházejících všeobecných volbách zvítězí konzervativci Davida Camerona.

Po negativních výsledcích referend ve Francii, Nizozemsku a Irsku nad otázkou evropské ústavní reformy je téměř nepředstavitelné, že by hlavy vlád EU souhlasili s tím, že se znovu vydají toutéž cestou.Rozhodně by nebylo možné ničeho dosáhnout v časových lhůtách, které by ostatním „čuníkům“ ze skupiny PIGS přinesly jistou úlevu.To by z nich dřív byl prejt a jitrnice, než by se vůbec dospělo k nějaké dohodě.

V krátkodobém výhledu tedy bude nutné využít MMF, bude-li tento typ pomoci potřebný, a Sarkozy bude muset spolknout svou hrdost.Je ale v dlouhodobém horizontu skutečně zapotřebí EMF?Myslím, že ne.Nezbytně nutná není podle mého názoru ani evropská ekonomická vláda.Potřebná je ovšem kolektivní dohoda na fiskální kázni a oživení Paktu stability a růstu, od něhož se nemoudře ustoupilo – je ironií, že právě tehdy, když se jeho pravidla zdála příliš těsná Francouzům a Němcům.

Evropští lídři by měli nahlédnout do pojednání „Euro – měna bez státu“ od Otmara Issinga, jež bylo zveřejněno v prosinci 2008, ještě před propuknutím dluhové krize.Issing, hlavní ekonom ECB v letech jejího formování, ví o tom, jak měnová unie v praxi funguje, víc než kterýkoli jiný smrtelník.Má za to, že „Pakt stability a růstu obsahuje pravidla, která jsou pro fungování měnové unie nezbytná.Není třeba, aby koordinace makroekonomických politik šla ještě za tato pravidla.“

Evropa nepotřebuje francouzský plán koordinace daňových politik ani další MMF, ale je nutné zachovávat fiskální kázeň, aby se zabránilo tomu, že se některé země povezou načerno, jak podle všeho udělali Řekové.Předpokládali zřejmě, že zbytek Evropy bude pokračující vysoké deficity přehlížet a že díky členství v eurozóně bude trh na jejich dluhy pohlížet stejně jako na německé státní dluhopisy, ovšem emitované přátelskými a přívětivými lidmi v příjemné atmosféře a se sklenkou ouza mimo protokol.

Původní Pakt počítal se stropem fiskálních deficitů ve výši 3 % HDP, s výjimkou mimořádných okolností.Investoři dobře rozumí tomu, že právě teď takové okolnosti nastaly a že tedy bude nějakou dobu trvat, než se na tuto úroveň vrátíme.Mělo by ale jít o jasný cíl, přičemž MMF by měl poskytovat průběžnou pomoc, aby zajistil přechodné financování tam, kde je třeba, a politický štít pro vlády, které budou muset zavádět rázná opatření na poli veřejných výdajů a daní.

Fiskální kázeň nepůsobí tak vizionářsky jako „ekonomická vláda“.Jenže EU trpí přemírou „vize“ a nedostatkem praktických rozpočtových opatření.Je načase obnovit v této věci rovnováhu, jinak se zhmotní Sorosova temná předpověď.