Oplácet zlé zlým není nic dobrého. To, že evropské vlády svým voličům nedokázaly zajistit chléb na stůl, neznamená, že Evropská centrální banka by rovněž měla zpackat svůj úkol spočívající v prosazování cenové stability v eurozóně. To může znít jako samozřejmost, ale upuštění od stability cen je přesně to, co někteří evropští politici obhajují.

Například italští politici, kteří by se sice vzhledem k neutěšené hospodářské výkonnosti Itálie v poslední době zdáli nejméně způsobilí k nabídce rad pro ECB ohledně měnové politiky, prosazují škrty v úrokových sazbách. Náměstek ministra hospodářství Mario Baldassarri v souladu s poznámkami italského premiéra Silvia Berlusconiho minulý týden v Il Sole 24 Ore prohlásil, že všechny snahy o posílení růstu jsou marné, „jestliže někdo šlape na brzdu“.

Z koho si to tropí legraci? Pokud někdo „šlape na brzdu italského růstu“, je to Berlusconi sám. Během svého volebního období nevyvinul žádnou snahu o hospodářskou reformu a teď se vinu za chabou hospodářskou výkonnost Itálie snaží svalit na ECB. Itálii však v jeden z nejméně konkurenceschopných států v ekonomice eurozóny proměnil právě nedostatek úsilí o domácí hospodářskou reformu.

Svůj vliv má ale nejen obvyklá hra na svalování viny. Přibývá tlaků na ECB, aby zvýšila úrokové sazby – a útoky Berlusconiho a spol. jsou jak pokusem zabránit budoucím nárůstům sazeb, tak pokusem přimět ECB k uvolnění měnové politiky.

Předním inflačním rizikem se například staly stoupající ceny energií. Avšak samotné vyšší ceny energií nebudou pro ECB důvodem k zatažení za páku úrokových sazeb. Rozhodující budou takzvané „sekundární účinky“ – to, zda rostoucí ceny ropy povedou k vyšším mzdovým požadavkům odborových svazů.

„Sociální partneři“, jak prezident ECB Jean-Claude Trichet rád odbory nazývá, zatím mlčí. Pokud by se to změnilo, ECB bude muset sazby zvýšit, i kdyby hospodářský růst Evropy zůstával mdlý.

Dobrou zprávou je to, že hospodářský růst v hospodářství eurozóny (i v Itálii) se zvedá na nohy. Ačkoliv růst HDP ve druhém čtvrtletí byl slabý – průměr eurozóny činil pouhých 0,3% meziročně –, údaje ze třetího čtvrtletí naznačují trvalé hospodářské oživení ve druhé půli roku. Jen spotřeba pokulhává.

Jak ECB zareaguje na lepší ekonomické zprávy? Někteří členové Rady guvernérů jsou už nesví z toho, že úrokové sazby zůstávají v eurozóně tak nízko (na hladině 2%) už velmi dlouho (přes dva roky). Pravda, krátkodobě žádná inflační potíž neexistuje, ale měnová politika ECB se zaměřuje na střednědobý výhled.

Jednou konkrétní nesnází je to, že množství peněz v oběhu v eurozóně výrazně přesahuje referenční úroveň ECB, což naznačuje přílišnou nabídku likvidity. Lze pochybovat, zda by ECB zvýšila úrokové sazby s cílem potlačit nadměrnou likviditu, kdyby nad hospodářským oživením stále visel otazník. Monetaristy v Radě guvernérů ECB umlčel pomalý růst. To se však změní, jakmile se hospodářské zotavení potvrdí. Ke zvýšení úrokových sazeb může dojít poměrně brzy, což je důvod, proč dnes Berlusconi a francouzský prezident Jacques Chirac vyzdvihují snižování úrokových sazeb.

V Německu mezitím mohou mít překvapivé důsledky pro měnovou politiku ECB zářijové volby. Kandidátka křesťanských demokratů Angela Merkelová je reformátorka, přinášející naději pro budoucnost Německa – a Evropy.

Merkelové kampaň bohužel začíná obklopena množstvím úskalí a nedávný nástup krajně levicové strany Oskara Lafontaina do boje by si mohl vynutit vytvoření velké koalice mezi křesťanskými a sociálními demokraty.

To by bylo špatnou zprávou pro německou ekonomiku, což by mohlo zdržet případné zvyšování úrokových sazeb ze strany ECB. Vzhledem k tomu, že reformy by kvůli očekávanému chaosu v parlamentu byly méně pravděpodobné, podniky by mohly odložit investice, zatímco spotřebitelé by zřejmě neotevírali peněženky přespříliš, protože oficiální politika by byla ještě méně zřetelná, než je teď.

Na druhou stranu středopravá koalice mezi křesťanskými demokraty a svobodnými demokraty by mohla přimět ECB k činům.

To poukazuje na zajímavou skutečnost. Veřejnost by si měla oddychnout, pokud ECB zvýší sazby, neboť by s nejvyšší pravděpodobností šlo o signál, že dlouho očekávané hospodářské oživení je na cestě a že inflační následky se řeší. Jinými slovy, zvýšení by naznačovalo, že situace se vyvíjí dobře.

Veřejnost však často nárůst úrokových sazeb považuje za negativní událost, která zvyšuje nezaměstnanost a potlačuje růst. Tento pokřivený pohled posilují politici jako Berlusconi, již nedokázali přinést výsledky, ale rádi svalují vinu na jiné, jejich patolízalové v médiích a keynesiánští profesoři ekonomie, kteří Keynesovi nerozumí a mylně jej vykládají. Evropa by se měla mnohem lépe, kdyby někdo veřejnosti řekl pravdu.