Zmíníte-li se o Organizaci spojených národů, první reakce se nejspíš bude týkat současného skandálu kolem programu ropa za potraviny a toho, jak skandál ovlivní schopnost generálního tajemníka Kofiho Annana organizaci vést po zbývající rok a půl jeho pobytu v úřadu.

V OSN se však odehrává mnohem víc než jen vyšetřování. Na spadnutí je reforma – zčásti kvůli skandálu, ale rovněž kvůli neschopnosti OSN účinně řešit vážné problémy sahající od Rwandy a Kosova až po Irák a nejnověji Súdán. I nejhorlivější zastánci OSN si nyní uvědomují, že změna je nezbytná, má-li organizace významně přispět k mezinárodnímu míru a bezpečnosti.

Část debat o reformě se týká složení Rady bezpečnosti OSN. Rada bezpečnosti je ztělesněním toho, jak si Spojenci z druhé světové války představovali poválečný svět a způsob jeho řízení. Právě díky tomu lze vysvětlit, proč bylo značně vysílené Francii uděleno stálé členství v Radě – a proč bylo opominuto Německo a Japonsko (a tehdy ještě nikoliv nezávislá Indie).

Obhajovat současnou skladbu Rady bezpečnosti nelze; potřeba reformy je mimo veškerou diskusi. Avšak navrhnout konkrétní přístup, který získá širokou mezinárodní podporu, bude krajně obtížné.

Velká Británie a Francie budou vzdorovat výměně svého členství za jediné křeslo pro EU, zatímco udělení stálého členství Německu by pouze zjitřilo problém relativní nadreprezentace Evropy. Pákistán by protestoval proti přizvání Indie do Rady bezpečnosti; Argentina, Chile a Mexiko proti přizvání Brazílie; Nigérie proti přizvání Jižní Afriky (a naopak); a několik zemí, mimo jiné Čína, Indonésie a Jižní Korea, by mohlo vystoupit proti vytvoření permanentího křesla pro Japonsko.

Náprava Rady bezpečnosti si nesporně vyžádá značné množství času a úsilí. Než se tak stane, je třeba konat důležitou práci. Jednou plodnou cestou by bylo jednat v souladu s doporučeními Výboru na vysoké úrovni, schválenými Annanem; konkrétně jde o to, aby všechny členské státy OSN veřejně vystoupily s prohlášením, že terorismus nemá v dnešním světě místo.

To bude těžší, než se zpočátku zdá. Mezinárodní společenství už příliš dlouho toleruje terorismus – záměrné zabíjení civilistů a lidí neúčastných bojů nestátními subjekty z politických důvodů – s odůvodněním, že někdy „kdo je podle jedněch terorista, je podle jiných bojovník za svobodu“.

Historici si mohou dovolit luxus debat nad tím, zda terorismus mohl být za určitých okolností v dějinách ospravedlnitelný. My však ne. Moderní terorismus je příliš zhoubný, než abychom ho mohli tolerovat, natož podporovat.

Zbraně hromadného ničení – jaderné, biologické a chemické – jsou věrné svému názvu a jejich použití nemůže omlouvat žádný důvod. Jak navíc v roce 2001 prokázaly teroristické útoky na Ameriku, zbraněmi hromadného ničení se mohou stát tak všední nástroje, jako je nůž na rozřezávání krabic, jestliže s jejich pomocí útočník využije slabostí moderního, globalizovaného života.

Terorismus je ještě méně ospravedlnitelný proto, že v současnosti existují politické způsoby prosazování politických cílů. Palestinci mohou o svém budoucím vztahu k Izraeli vyjednávat a spolehnout se na pomoc ze strany Ameriky, Ruska, Evropy i OSN. Iráčané si zvolili své vlastní zástupce a brzy si napíší ústavu. Nikdo, kdo prosazuje rozumné cíle a je ochoten ke kompromisu, nemůže tvrdit, že jedinou volbou, která jemu nebo jeho skupině zbývá, je terorismus.

Svět už proti terorismu podnikl některé významné kroky. Dvanáct mezinárodních úmluv a bezpočet rezolucí OSN zavazuje vlády k tomu, aby odporovaly braní rukojmích, unášení civilních letadel a obecněji terorismu.

Obdobně platí, že mandát Pracovní skupiny pro finanční činnost (FATF), vytvořené v roce 1989 pro potírání praní peněz, se rozrostl a zaměřil se zejména na potlačování financování terorismu. Rezoluce č. 1373 Rady bezpečnosti OSN, přijatá po útocích z 11. září, vyzývá státy k tomu, aby neposkytovaly teroristům útočiště, předaly spravedlnosti každého, kdo má nějaké vazby na terorismus, potíraly nábor nových členů do teroristických skupin, blokovaly snahu teroristů o získání zbraní a spolupracovaly s dalšími vládami a mezinárodními organizacemi při sledování podezřelých a posilování bezpečnosti.

Co však chybí, je třináctá úmluva, jež by zaplnila mezeru, která vládám umožňuje rozhodovat se, co představuje terorismus a co ne. Je potřeba dosáhnout široké shody na tom, že záměrné zabíjení civilistů a lidí nezúčastněných bojů je nepřijatelné a že ten, kdo dohodu poruší nebo její porušování podporuje, musí být potrestán.

Samozřejmě že taková úmluva nezabrání budoucím teroristickým činům. Jde však o ideje. Terorismus je potřeba zbavit legitimity, jako se stalo v případě otroctví. Až k tomu dojde, vlády i jednotlivci si dobře rozmyslí, zda se budou na terorismu podílet; taktéž by to mělo usnadnit shromažďování podpory pro mezinárodní opatření proti těm, kdo všemu navzdory teroristické činy provádějí.

Už v raném věku se nám vštěpuje, že cíl nemůže světit prostředky. Je na čase tento princip uplatnit v praxi, dřív než mnoho dalších nevinných obětí přijde o život.