3

V čem je chyba transformačního vůdcovství?

CAMBRIDGE – Letošní prezidentská kampaň ve Spojených státech se vyznačuje výzvami uchazečů o postavení republikánského vyzyvatele Baracka Obamy kamp#160;radikální proměně americké zahraniční politiky. Kampaně jsou vždy vyhrocenější než pozdější realita, ale země by se měly mít na pozoru před výzvami kamp#160;transformačním změnám. Věci se ne vždy vyvíjejí, jak bylo zamýšleno.

Vamp#160;amerických prezidentských volbách roku 2000 nehrála zahraniční politika téměř žádnou roli. Vamp#160;roce 2001 vstoupil George W. Bush do svého prvního funkčního období samp#160;nevelkým zájmem o zahraniční politiku, ale po teroristických útocích zamp#160;11.amp#160;září 2001 se přiklonil kamp#160;transformačním cílům. Podobně jako před ním Woodrow Wilson, Franklin Roosevelt a Harry Truman se i Bush obrátil kamp#160;projevům o demokracii, aby vamp#160;krizovém okamžiku burcoval své stoupence.

O rozšiřování úlohy lidských práv a demokracie vamp#160;zahraniční politice USA hovořil už Bill Clinton, ale většina Američanů vamp#160;90.amp#160;letech neprahla po změně, ale spíš po normalitě a mírové dividendě po skončení studené války. Naproti tomu Bushova Strategie národní bezpečnosti zamp#160;roku 2002, jíž se začalo přezdívat Bushova doktrína, deklarovala, že USA „najdou a zlikvidují teroristy, ať už jsou kdekoli, společně samp#160;režimy, o něž se opírají“. Řešením teroristického problému bylo rozšířit demokracii do celého světa.

Bush vtrhl do Iráku, údajně proto, aby zbavil Saddáma Husajna schopnosti nasadit zbraně hromadného ničení a zároveň aby změnil tamní režim. Chyby ve zpravodajských podkladech, jež Saddámovi takové zbraně připisovaly, nelze klást za vinu Bushovi, vzhledem kamp#160;tomu, kolik jiných zemí pracovalo samp#160;týmiž odhady. Bushovy transformační cíle ale podkopalo nedostatečné pochopení iráckého a regionálního kontextu, jakož i žalostné plánování a řízení. Někteří Bushovi obhájci se mu sice snaží připsat kamp#160;dobru revoluce „Arabského jara“, ale jejich přední arabští účastníci takovou argumentaci odmítají.

Časopis The Economist popsal Bushe jako „posedlého myšlenkou stát se přelomovým prezidentem, nebýt jen správcem statu quo jako Bill Clinton“. Tehdejší ministryně zahraničí Condoleezza Riceová vyzdvihovala přednosti „transformační diplomacie“. Jenže ač si teoretici vůdcovských schopností a autoři úvodníků myslí, že transformační aktéři zahraniční politiky jsou díky své etice či efektivitě lepší, důkazy tento názor nepotvrzují.

Důležitější než obvyklé dělení na transformační a „transakční“ lídry jsou jiné schopnosti vůdců. Připomeňme si prezidenta George H.W. Bushe, který se sice nevěnoval „vizionářství“, ale jeho řízení a výkon se staly oporou jedné zamp#160;nejúspěšnějších zahraničněpolitických agend USA za poslední půlstoletí. Možná že genetičtí inženýři jednou dokážou vytvářet lídry rovnoměrně nadané jak vizí, tak manažerskými schopnostmi; srovnáme-li si oba Bushe (kteří měli společnou polovinu genů), je jasné, že příroda tento problém doposud nevyřešila.

Nejde mi o argumentaci proti transformačním lídrům. Móhandás Gándhí, Nelson Mandela a Martin Luther King sehráli zásadní roli v proměně identity a aspirací mnoha lidí. Nevystupuji ani proti transformačním lídrům vamp#160;zahraniční politice USA. Franklin Roosevelt a Truman kamp#160;ní přispěli podstatným způsobem. Při posuzování vůdců však musíme věnovat pozornost konání uskutečněnému i opomenutému, tomu, co se stalo i před čím se uhýbalo, psům, kteří štěkali, i těm, kteří neštěkali.

Velkým problémem vamp#160;zahraniční politice je spletitost souvislostí. Žijeme ve světě rozmanitých kultur a víme velmi málo o sociálním inženýrství a „budování národů“. Když si nemůžeme být jisti jak svět zlepšit, důležitou ctností se stává obezřetnost a velkolepé vize mohou přinášet obrovská nebezpečí.

Vamp#160;zahraniční politice je stejně jako vamp#160;lékařství zapotřebí připomínat si Hippokratovu přísahu: zaprvé neuškodit. Zamp#160;těchto důvodů jsou velmi důležité klady transakčních lídrů samp#160;dobrou kontextovou inteligencí. Člověk jako George H.amp#160;W. Bush, neschopný formulovat vizi, leč schopný úspěšně kormidlovat vamp#160;krizových vodách, se ukazuje jako lepší vůdce než někdo jako jeho syn, posedlý silnou vizí, ale se slabou kontextuální inteligencí a manažerským umem.

Bývalý ministr zahraničí George Shultz, který působil za Ronalda Reagana, kdysi svou úlohu přirovnal kamp#160;zahradničení – „neustálé péči o spletitou spoustu aktérů, zájmů a cílů“. Shultzova stanfordská kolegyně Condoleezza Riceová ale chtěla diplomacii se silnějším transformačním potenciálem, která se nespokojí se světem, jaký je, ale pokusí se jej změnit. Jak řekl jistý pozorovatel: „Riceová má ctižádost nebýt jen zahradníkem – chce se stát krajinným architektem“. Svou úlohu mají oba, vamp#160;závislosti na okolnostech, ale měli bychom se vyvarovat běžného omylu těch, kdo si automaticky myslí, že transformační krajinní architekti jsou lepší lídři než pečliví zahradníci.

Při hodnocení současných prezidentských debat vamp#160;USA, které neustále hovoří o americkém úpadku, bychom na to neměli zapomínat. Úpadek je zavádějící metafora. Amerika není vamp#160;absolutním úpadku, a co se týče relativních poměrů, je při vší soudnosti pravděpodobné, že vamp#160;nadcházejících desetiletích zůstane mocnější než kterákoli jiná země. Nežijeme sice vamp#160;„postamerickém světě“, ale nežijeme ani vamp#160;americké éře konce dvacátého století.

USA budou čelit vzestupu mocenských zdrojů mnoha dalších aktérů – státních i nestátních. Budou se také střetat samp#160;rostoucím počtem potíží, které budou vyžadovat uplatňování moci společně samp#160;ostatními, jakož i nad ostatními, aby si zajistily preferované výsledky. Důležitou součástí měkké i tvrdé moci bude schopnost Ameriky udržovat spojenectví a vytvářet spolupracující sítě.

Problém americké úlohy vamp#160;jedenadvacátém století netkví vamp#160;(nejasně určeném) „úpadku“, ale spíš vamp#160;rozvoji kontextové inteligence, abychom chápali, že ani největší země nedokáže dosáhnout svých cílů bez pomoci ostatních. Skutečným úkolem transformačního vůdcovství bude vzdělávat veřejnost tak, aby porozuměla našemu komplikovanému globalizovanému informačnímu věku a tomu, co je zapotřebí, abychom vamp#160;něj úspěšně působili. Od republikánských kandidátů jsme toho na toto téma zatím mnoho neslyšeli.