Wednesday, July 30, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
3

V čem je chyba transformačního vůdcovství?

CAMBRIDGE – Letošní prezidentská kampaň ve Spojených státech se vyznačuje výzvami uchazečů o postavení republikánského vyzyvatele Baracka Obamy kamp#160;radikální proměně americké zahraniční politiky. Kampaně jsou vždy vyhrocenější než pozdější realita, ale země by se měly mít na pozoru před výzvami kamp#160;transformačním změnám. Věci se ne vždy vyvíjejí, jak bylo zamýšleno.

Vamp#160;amerických prezidentských volbách roku 2000 nehrála zahraniční politika téměř žádnou roli. Vamp#160;roce 2001 vstoupil George W. Bush do svého prvního funkčního období samp#160;nevelkým zájmem o zahraniční politiku, ale po teroristických útocích zamp#160;11.amp#160;září 2001 se přiklonil kamp#160;transformačním cílům. Podobně jako před ním Woodrow Wilson, Franklin Roosevelt a Harry Truman se i Bush obrátil kamp#160;projevům o demokracii, aby vamp#160;krizovém okamžiku burcoval své stoupence.

O rozšiřování úlohy lidských práv a demokracie vamp#160;zahraniční politice USA hovořil už Bill Clinton, ale většina Američanů vamp#160;90.amp#160;letech neprahla po změně, ale spíš po normalitě a mírové dividendě po skončení studené války. Naproti tomu Bushova Strategie národní bezpečnosti zamp#160;roku 2002, jíž se začalo přezdívat Bushova doktrína, deklarovala, že USA „najdou a zlikvidují teroristy, ať už jsou kdekoli, společně samp#160;režimy, o něž se opírají“. Řešením teroristického problému bylo rozšířit demokracii do celého světa.

Bush vtrhl do Iráku, údajně proto, aby zbavil Saddáma Husajna schopnosti nasadit zbraně hromadného ničení a zároveň aby změnil tamní režim. Chyby ve zpravodajských podkladech, jež Saddámovi takové zbraně připisovaly, nelze klást za vinu Bushovi, vzhledem kamp#160;tomu, kolik jiných zemí pracovalo samp#160;týmiž odhady. Bushovy transformační cíle ale podkopalo nedostatečné pochopení iráckého a regionálního kontextu, jakož i žalostné plánování a řízení. Někteří Bushovi obhájci se mu sice snaží připsat kamp#160;dobru revoluce „Arabského jara“, ale jejich přední arabští účastníci takovou argumentaci odmítají.

Časopis The Economist popsal Bushe jako „posedlého myšlenkou stát se přelomovým prezidentem, nebýt jen správcem statu quo jako Bill Clinton“. Tehdejší ministryně zahraničí Condoleezza Riceová vyzdvihovala přednosti „transformační diplomacie“. Jenže ač si teoretici vůdcovských schopností a autoři úvodníků myslí, že transformační aktéři zahraniční politiky jsou díky své etice či efektivitě lepší, důkazy tento názor nepotvrzují.

Důležitější než obvyklé dělení na transformační a „transakční“ lídry jsou jiné schopnosti vůdců. Připomeňme si prezidenta George H.W. Bushe, který se sice nevěnoval „vizionářství“, ale jeho řízení a výkon se staly oporou jedné zamp#160;nejúspěšnějších zahraničněpolitických agend USA za poslední půlstoletí. Možná že genetičtí inženýři jednou dokážou vytvářet lídry rovnoměrně nadané jak vizí, tak manažerskými schopnostmi; srovnáme-li si oba Bushe (kteří měli společnou polovinu genů), je jasné, že příroda tento problém doposud nevyřešila.

Nejde mi o argumentaci proti transformačním lídrům. Móhandás Gándhí, Nelson Mandela a Martin Luther King sehráli zásadní roli v proměně identity a aspirací mnoha lidí. Nevystupuji ani proti transformačním lídrům vamp#160;zahraniční politice USA. Franklin Roosevelt a Truman kamp#160;ní přispěli podstatným způsobem. Při posuzování vůdců však musíme věnovat pozornost konání uskutečněnému i opomenutému, tomu, co se stalo i před čím se uhýbalo, psům, kteří štěkali, i těm, kteří neštěkali.

Velkým problémem vamp#160;zahraniční politice je spletitost souvislostí. Žijeme ve světě rozmanitých kultur a víme velmi málo o sociálním inženýrství a „budování národů“. Když si nemůžeme být jisti jak svět zlepšit, důležitou ctností se stává obezřetnost a velkolepé vize mohou přinášet obrovská nebezpečí.

Vamp#160;zahraniční politice je stejně jako vamp#160;lékařství zapotřebí připomínat si Hippokratovu přísahu: zaprvé neuškodit. Zamp#160;těchto důvodů jsou velmi důležité klady transakčních lídrů samp#160;dobrou kontextovou inteligencí. Člověk jako George H.amp#160;W. Bush, neschopný formulovat vizi, leč schopný úspěšně kormidlovat vamp#160;krizových vodách, se ukazuje jako lepší vůdce než někdo jako jeho syn, posedlý silnou vizí, ale se slabou kontextuální inteligencí a manažerským umem.

Bývalý ministr zahraničí George Shultz, který působil za Ronalda Reagana, kdysi svou úlohu přirovnal kamp#160;zahradničení – „neustálé péči o spletitou spoustu aktérů, zájmů a cílů“. Shultzova stanfordská kolegyně Condoleezza Riceová ale chtěla diplomacii se silnějším transformačním potenciálem, která se nespokojí se světem, jaký je, ale pokusí se jej změnit. Jak řekl jistý pozorovatel: „Riceová má ctižádost nebýt jen zahradníkem – chce se stát krajinným architektem“. Svou úlohu mají oba, vamp#160;závislosti na okolnostech, ale měli bychom se vyvarovat běžného omylu těch, kdo si automaticky myslí, že transformační krajinní architekti jsou lepší lídři než pečliví zahradníci.

Při hodnocení současných prezidentských debat vamp#160;USA, které neustále hovoří o americkém úpadku, bychom na to neměli zapomínat. Úpadek je zavádějící metafora. Amerika není vamp#160;absolutním úpadku, a co se týče relativních poměrů, je při vší soudnosti pravděpodobné, že vamp#160;nadcházejících desetiletích zůstane mocnější než kterákoli jiná země. Nežijeme sice vamp#160;„postamerickém světě“, ale nežijeme ani vamp#160;americké éře konce dvacátého století.

USA budou čelit vzestupu mocenských zdrojů mnoha dalších aktérů – státních i nestátních. Budou se také střetat samp#160;rostoucím počtem potíží, které budou vyžadovat uplatňování moci společně samp#160;ostatními, jakož i nad ostatními, aby si zajistily preferované výsledky. Důležitou součástí měkké i tvrdé moci bude schopnost Ameriky udržovat spojenectví a vytvářet spolupracující sítě.

Problém americké úlohy vamp#160;jedenadvacátém století netkví vamp#160;(nejasně určeném) „úpadku“, ale spíš vamp#160;rozvoji kontextové inteligence, abychom chápali, že ani největší země nedokáže dosáhnout svých cílů bez pomoci ostatních. Skutečným úkolem transformačního vůdcovství bude vzdělávat veřejnost tak, aby porozuměla našemu komplikovanému globalizovanému informačnímu věku a tomu, co je zapotřebí, abychom vamp#160;něj úspěšně působili. Od republikánských kandidátů jsme toho na toto téma zatím mnoho neslyšeli.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (3)

Please login or register to post a comment

  1. CommentedZsolt Hermann

    There are two problems with transformational diplomacy these days:
    1. It suggest a certain level of arrogance, as the party suggesting a transformation for another one considers itself superior, in other words that party is certain that it has something to export to the other party as if its own system would be perfect. Nowadays through experiences of the global crisis and the revelations that our western style system is neither free nor democratic we would be deluding ourselves if we thought we have much to offer to other nations, continents or cultures.
    2. In a closed, global, interconnected and interdependent system nobody can force its own ideas on others. We are so overlapped on multiple levels, that our system resembles a machine where countless cogwheels connect to each other in very intricate ways.
    At the moment we simply have no idea about this system, about its depths, and how it works, thus pushing ahead with changes, transformations causes the countless problems and damage we observe each day as our leaders are running around like headless chickens obliviously.
    Thus what the article suggest regarding the principle "First do no harm" is the right foundation. First of all we should stop trying to "correct the world" and take a step back, examining ourselves, the system we exist in, and then after we figured out the laws governing our integral system then we can start slowly moving the cogwheels in a way that it is beneficial for the total system.
    Today we need visionary leaders who instead of their own legacy are capable of looking at the whole system in a humble, selfless way, and they are capable of bowing their heads before the vast natural system we live in and use its fundamental principles and forces in a positive way. We already have all the scientific data necessary for it all we need are the selfless personal who are truly able to serve others.

  2. CommentedAndrés Arellano Báez

    Are you crazy? Of course that can be blamed and he should be blammed. Why? Because there were a lot of intelligence that said that the weapons of mass destructions didn´t exist. He decided wrong when he believed in the wrong intellingence.

  3. CommentedPaul A. Myers

    The overarching goal of American foreign policy should be to promote stability and reduce risk of disruption. Stability permits the prosperity of commerce to do its beneficial work of rising living standards and promoting cooperative conduct. The Marshall Plan and NATO were foundation stones in promoting stability and reducing risk through the portfolio approach of having many countries contribute to mutual defense.

    Promoting democracy, depending upon context, may promote stability or it may be destabilizing. In particular, democracy can diminish human rights in many situations.

    A sitting president with sufficient sophistication to assess the foreign policy terrain realistically would have to chose strategies, both large and small, that would aim at incrementally improving or containing situations. If a multitude of incremental improvements can be made over time in some concerted manner, then one could probably say that a grand strategy was pursued. But the success of the incremental steps would be crucial to any overall effectiveness of the larger game. Most of President Bush's intermediate steps failed and so the grand strategy, if that's what you want to call the public relations stunting of those people, has failed.

    President George Bush, ideology's plaything, was "transformational" because he was personally and intellectually lazy and his public-relations-obsessed White House liked the "messaging."

    Condoleezza Rice famously wrote that the 82nd Airborne was not for escorting children to kindergarten. She certainly solved that problem. The Clinton administration's successes in Bosnia (eventually) and later Kosovo were two of the most technically accomplished foreign policy successes of the postwar era. Ms. Rice could not appreciate that. Why? Possibly because she was a Russian studies student, possibly the only truly failed academic discipline in the public policy area in the postwar era: a bunch of emigre professors with axes to grind, the perfect background for a Bush administration "foreign policy professional." Mr. Brzynski is of course the beautiful exception which proves the rule, a man masterfully at home with the complexity of the international situation.

    The American public seems to grasp the desirability of stability in the international arena at this time, more so than much of the foreign policy establishment which clamors for confrontation with Iran and others who want to continue the "big battalion" presence in distant countries.

    Skill, not mediocrity, should be the touchstone for picking future foreign policy leadership to promote the country's interests.

    And lastly, the three transformation leaders cited as examples were leaders of movements advocating large-scale change, not leaders of bureaucracies tending the overgrown gardens of competing interests.

Featured