Nedávná prohlášení některých vedoucích amerických činitelů a představitelů NATO vyvolávají dojem, že nejen islámští a jiní radikálové, ale i docela civilizovaní lidé ztrácejí kontakt s realitou a začínají se chovat iracionálně. Svět se stává místem, kde se stále obtížněji předpovídá a řídí, obzvláště těm, kdo jsou zvyklí velet.

Omyly minulého desetiletí si vyžádají velmi vysokou cenu. Třem státům – Pákistánu, Indii a Severní Koreji – bylo umožněno vyvinout jaderné zbraně, což dokazuje, že již nezbývají žádné politické ani morální argumenty proti šíření jaderných zbraní, pouze letecké údery nebo vydírání.

Namísto dialogu civilizací a podpory modernistických sil na Blízkém východě byla dána přednost téměř opačnému kurzu. Invaze do Iráku sice zničila velmi nepříjemnou tyranii, ale zároveň inspirovala vlnu nenávisti k Západu, a to i mezi těmi, kdo Saddámem opovrhovali, a postavila proti sobě i samotný Západ.

Protiamerické koalice se přitom neobjevily pouze na Blízkém východě, nýbrž i v Latinské Americe, zatímco někteří západní politici zjevně usilují o zhoršení vztahů s Ruskem a Čínou, aby obnovili transatlantickou solidaritu a dále oslabili Evropu. Hovoří se například o vybudování protiraketových obranných systémů v Polsku v blízkosti hranic s Ruskem, údajně proto, aby se zabránilo raketovým útokům teroristů, které však již z podstaty nemohou Polsko zasáhnout.

Hovoří se též o vstupu Austrálie, Jižní Koreje, Japonska a Nového Zélandu do NATO. Žádná z těchto zemí NATO nepotřebuje, ale závan PATO, CENTO, SEATO a dalších dávno zapomenutých paktů a pseudopaktů se opět vznáší ve vzduchu. Podobně i Parlamentní shromáždění NATO oznámilo přípravy na vstup zemí, jako jsou Chorvatsko, Makedonie, a dokonce i Albánie, z nichž žádná nesplňuje tradiční kritéria členství v této alianci.

A co je ještě důležitější, Spojené státy a Ukrajina vedou seriózní rozhovory o rychlém vstupu Ukrajiny do NATO, konkrétně do roku 2008. O rozšíření NATO usilují na Ukrajině ti, kdo si nejsou jisti sami sebou ani životaschopností ukrajinského státu, kdo se bojí konkurenceschopného Ruska a kdo by chtěli svou zemi vojensky i politicky přimknout k USA.

To však svědčí o hlubokém nepochopení důsledků vstupu Ukrajiny do NATO. Například je nepravděpodobné, že by Ukrajina mohla i nadále existovat bez pevně vyznačené hranice s Ruskem. Má-li se však vytvořit skutečná hranice – ta v současnosti existuje pouze na papíře a je zdrojem příjmů pro zkorumpované celníky –, bude to znamenat obrovské problémy. Každý kopec se stane strategicky významným bodem a každá rokle nabude historického významu. Bude se o ně bojovat a lze si snadno představit i krveprolití. Miliony rodin budou rozděleny a miliony lidí, kteří pracují na opačné straně hranice, mohou o práci přijít.

Chápou to i ti, kdo podporují rozšíření NATO o Ukrajinu? Někteří snad ano, ale zdá se, že většina lidí si jednoduše nevzpomíná na poučení z nedávné historie, případně se jimi nezaobírá.

Rusko pochopitelně není Srbsko. Další rozšiřování NATO přežije, přestože bude načas oslabeno a dotlačeno do protizápadních aliancí. Mnozí ruští představitelé ztratí trpělivost s faktem, že Rusko zůstává mocností status quo, a lze jen doufat, že nebudou usilovat o konfrontaci.

Nezměrně větší škody utrpí Ukrajina: ta ztratí životně důležitého partnera, který možná nebyl vždy ideální, ale nikdy jí nezpůsobil žádnou újmu a nikdy se proti ní nespolčoval s jinými zeměmi. Utrpěl by však také Západ, neboť nový „oblouk nestability“ podél rusko-ukrajinské hranice by zabil myšlenku na vytvoření aliance velkých světových mocností na obranu proti novým hrozbám a oživil by rivalitu mezi bloky jiného typu. Pokud se to stane, tratit budou všichni – s výjimkou teroristů a radikálů všeho druhu.

Tak vysoce nebezpečné rozšíření NATO o Ukrajinu si nikdo nemůže dovolit. Doufejme tedy, že rozum – a instinkt vlastního přežití – nakonec zvítězí.