Zničehonic čelí Ukrajina dalšímu nelehkému rozhodnutí: rozpustit vládu i parlament a uspořádat nové volby, anebo přihlížet, jak země kousek po kousku přichází o nezávislost? Navíc se znovu začíná hovořit i o násilných občanských nepokojích. Nic z toho by nemělo být překvapivé vzhledem k tomu, jak naši zkorumpovaní vládcové podněcují regionální a etnickou nenávist.

Někteří lidé tvrdí, že rozhodnutí prezidenta Viktora Juščenka z tohoto týdne rozpustit vládu premiéra Viktora Janukovyče bylo nepodložené. Mýlí se: Juščenkovy kroky byly nezbytné, protože Janukovyčova vláda připravovala v přímém rozporu se zákonem ústavní převrat, který by prezidenta zbavil i zbývajících kontrolních pravomocí nad armádou a policií. Pokud by nyní prezident nezasáhl, vrátila by se Ukrajina k absolutní vládě zločineckých klanů, které zde existovaly před „oranžovou revolucí“ z roku 2004.

Nesouhlasila jsem s Juščenkovým rozhodnutím jmenovat po loňských parlamentních volbách Janukovyče premiérem. Věděla jsem totiž, že kohabitace (jak to nazývají Francouzi) demokraticky smýšlejícího prezidenta právě s tím mužem, který chtěl sabotovat poslední prezidentské volby na Ukrajině, vyvolá institucionální paralýzu a politický chaos. Což se také stalo.

Největším nedostatkem této kohabitace však byla skutečnost, že omezovala demokratický proces. Ukrajinským demokratům, kteří volby vyhráli, byl upřen hlas a místo ve vládě. Juščenko v dobré víře nabídl ruku svým nepřátelům; výměnou za to byla dohoda o vládnutí, kterou uzavřel s Janukovyčem, na každém kroku zrazována. Nové hlasování obnoví demokratickou volbu – a tím oživí naši demokracii.

Evropa a svět se samozřejmě strachují právem. Ukrajina se však od dob „oranžové revoluce“ dramaticky proměnila. I ti Evropané, kteří se – mylně – domnívají, že demokracie v postsovětských zemích nezapouští kořeny snadno, by si měli uvědomit, že náš lid se dnes cítí obdařen větší mocí. Není pravděpodobné, že by se země, která tak nedávno vybředla z jednoho období diktatury, dobrovolně vydala do rukou muže, jenž se v roce 2004 pokusil zfalšovat výsledky prezidentských voleb.

Hospodářský růst po „oranžové revoluci“ tuto zdráhavost posiluje, jelikož stále početnější střední třída téměř vždy dává přednost flexibilitě pluralismu před bušením autoritářské pěsti. Všeobecné volby svolané na 27. května pomohou tento stav udržet.

Nástrahy, jimž Ukrajina čelí, jsou však vážné a vyvěrají z problémů běžných u všech mladých postkomunistických demokracií – zejména jde o křehké instituce a hospodářský rozvrat –, ale i z problémů specifických pro tuto zemi. Mnozí nejbohatší ukrajinští občané, kteří přišli k majetku díky klientelistickému kapitalismu – Janukovyč ani jinak vládnout nedokáže –, se s ukrajinskou demokracií stále nemohou smířit. Uměle vytvořená nespokojenost v rusky hovořících oblastech Ukrajiny, kde se vyvinuly větší odstředivé tendence, než jakým musí čelit kterákoliv jiná demokratická země v Evropě, z jejich pohledu udržuje při životě systém řízené demokracie, jenž i nadále chrání jejich mizernou vládu.

Před deseti lety již svět okusil, co se může stát, pokud se etnické rozdíly využijí k nekalým politickým cílům. Jugoslávie je přitom jen miniaturní verzí toho, k čemu by mohlo dojít na Ukrajině, pokud bychom dopustili, aby Janukovyčova taktika přivedla etnickou nevraživost do varu.

Jednota Ukrajiny však není umělá. Je přirozená, což dokládá i skutečnost, že drtivá většina lidí – a to i mezi ruskou menšinou – nadále podporuje nezávislost země. Bylo by tedy mylné tvrdit, že demokratické centrum se nemůže na Ukrajině udržet.

Nejlepším a stále živým aspektem naší „oranžové revoluce“ bylo svěření demokratické moci našemu lidu. V důsledku toho inspiruje návyky těch, kdo požadují zachování svých svobod, věc u bývalé sovětské země pozoruhodná: hluboká úcta k vládě zákona, jež představuje základní pojistku proti zneužívání moci.

Náš lid chápe, že Janukovyčova vláda není jen politickým jedem; že se také snaží dominovat celé ekonomice a umrtvovat ji. Žádnou firmu nelze provozovat bez plateb režimu za povolení, neboť Janukovyčova klika si přisvojila právo rozhodovat, kdo by měl dělat co, kde, kdy a jak.

Sousedé Ukrajiny by nám dnes měli pomoci tím, že nabídnou podporu a naději. Evropa musí vyslat jasný signál, že Ukrajina – na rozdíl od Československa pro Nevilla Chamberlaina v roce 1938 – není nějakým vzdáleným místem, o němž se toho ví jen málo, ale spíše nedílnou součástí evropského projektu.

Evropská unie je koneckonců prvním a nejpřednějším společenstvím demokracií: pokud by se Ukrajina mohla ucházet o členství, její oligarchové a zločinní politici, kteří tento projekt podkopávají, by čelili hněvu všech Ukrajinců. Demokratickou Ukrajinu potřebuje celá Evropa. Nové volby, které by naši demokracii pojistily, jsou jedinou cestou vpřed, a to jak pro nás, tak i pro podporu evropského zájmu zajistit, aby ve státech bývalého Sovětského svazu zapustila kořeny skutečná demokracie.