0

Bod obratu v Černobylu

Havárie černobylského jaderného reaktoru, od níž tento měsíc uplyne 20 let, byla možná ještě víc než mnou zahájená perestrojka skutečnou příčinou zhroucení Sovětského svazu pět let nato. Černobylská katastrofa byla dějinným bodem obratu: byla tu éra před pohromou a je tu zcela odlišná éra po ní.

Hned ráno po explozi v černobylské atomové elektrárně 26. dubna 1986 se sešlo politbyro, aby situaci prodiskutovalo a poté vytvořilo vládní výbor, který měl řešit následky. Úkolem výboru bylo kontrolovat situaci a zajistit, aby byla podniknuta vážná opatření, zejména s ohledem na zdraví lidí v katastrofou postižené zóně. Akademie věd navíc jmenovala skupinu předních vědců, již byli okamžitě vysláni do černobylského regionu.

Politbyro nemělo ihned náležité a úplné informace, které by odrážely situaci po výbuchu. Všeobecným konsenzem politbyra nicméně bylo informace otevřeně zveřejnit, jakmile je obdrží. To odpovídalo duchu politiky glasnosti, která už se tehdy v Sovětském svazu etablovala.

Tvrzení, že politbyro se věnovalo utajování informací o katastrofě, je tedy daleko od pravdy. Jedním důvodem, proč jsem přesvědčen, že nedošlo k záměrnému klamání je to, že když vládní výbor ihned po katastrofě navštívil její dějiště a přenocoval v Polesí poblíž Černobylu, všichni jeho členové si dali večeři z běžných potravin a vody a pohybovali se v okolí bez respirátorů, jako všichni ostatní, kdo v místě pracovali. Kdyby místní správa nebo vědci znali skutečné dopady katastrofy, takové jednání by neriskovali.

Ve skutečnosti pravdu nikdo neznal, a proto všechny naše snahy o získání úplných informací o rozsahu katastrofy vyšly naprázdno. Původně jsme byli přesvědčeni, že hlavní dopady výbuchu dolehnou na Ukrajinu, ale Bělorusko na severozápadě bylo zasaženo ještě hůř a poté důsledky utrpělo Polsko a Švédsko.

Jistěže, svět se o černobylské katastrofě poprvé dozvěděl od švédských vědců, což vytvořilo dojem, že jsme něco skrývali. Ve skutečnosti jsme však neměli co skrývat, neboť jsme prostě den a půl neměli vůbec žádné informace. Až po několika dnech jsme se dověděli, že nedošlo k obyčejné nehodě, ale ke skutečné jaderné katastrofě – explozi čtvrtého černobylského reaktoru.

Přestože první zpráva o Černobylu se v Pravdě objevila už 28. dubna, situace nebyla ani zdaleka jasná. Když například reaktor roztrhl výbuch, oheň byl okamžitě hašen vodou, což pouze zhoršilo situaci, neboť atmosférou se začaly šířit jaderné částice. Nicméně stále jsme byli schopni podniknout opatření na pomoc lidem v postižené zóně; byli evakuováni a na vyšetřování populace kvůli nemoci z ozáření se podílelo více než 200 lékařských organizací.

Hrozilo vážné nebezpečí, že obsah jaderného reaktoru unikne do půdy a pak prosákne do Dněpru, takže by ohrozil obyvatele Kyjeva a dalších velkých měst na březích řeky. Zahájili jsme proto práce na zabezpečení říčních břehů a započali jsme úplnou deaktivaci černobylské elektrárny. Prostředky celé obrovské země byly zmobilizovány s cílem dostat dopuštění pod kontrolu, včetně prací na přípravě sarkofágu, který čtvrtý reaktor zapouzdřil.

Černobylská katastrofa více než cokoli jiného otevřela možnost mnohem větší svobody projevu, až do bodu, kdy systém, jak jsme jej znali, nemohl dále fungovat. To bylo jasným důkazem, jak důležité je pokračovat v politice glasnosti, a musím říct, že jsem o čase začal přemýšlet ve vztahu k tomu, co bylo před Černobylem a co po něm.

Cena za černobylskou katastrofu byla ohromná, a to nejen ohledně lidského utrpení, ale i ekonomicky. Dědictví Černobylu postihuje hospodářství Ruska, Ukrajiny a Běloruska dodnes. Někteří lidé dokonce naznačují, že hospodářská cena byla pro SSSR tak vysoká, že zastavila závody ve zbrojení, protože jsem nedokázal hromadit zbraně a zároveň hradit asanaci Černobylu.

To je omyl. Mé prohlášení z 15. ledna 1986 je dobře známé v celém světě. Promluvil jsem o snižování počtu zbraní a navrhl jsem, aby do roku 2000 žádný stát neměl atomové zbraně. Osobně jsem cítil morální zodpovědnost za ukončení závodů ve zbrojení. Černobyl mi však otevřel oči jako nic jiného: ukazoval hrůzné důsledky atomové energie, i když je využita pro nevojenské účely. Bylo možné si mnohem jasněji představit, co by se mohlo stát, kdyby došlo k výbuchu atomové bomby. Podle vědeckých expertů jedna raketa SS-18 dokázala pojmout sto Černobylů.

Problém jaderných zbraní je dnes bohužel stále velice závažný. Státy, které je vlastní – členové takzvaného „jaderného klubu“ – nijak s jejich odstraňováním nespěchají. Právě naopak, své arzenály nadále zdokonalují, zatímco státy bez atomových zbraní je chtějí, neboť věří, že monopolní postavení jaderného klubu je hrozbou pro světový mír.

Dvacáté výročí černobylské katastrofy nám připomíná, že bychom neměli zapomínat na děsivé ponaučení, kterého se v roce 1986 světu dostalo. Měli bychom udělat vše, co je v našich silách, aby všechna jaderná zařízení byla bezpečná. Rovněž bychom měli začít vážně pracovat na vytvoření alternativních zdrojů energie.

Skutečnost, že světoví lídři o této nezbytnosti čím dál častěji hovoří, naznačuje, že konečně ponaučení z Černobylu začínáme chápat.