Mírové operace Organizace spojených národů, které dnes probíhají v Libanonu, nabízejí OSN velkou příležitost demonstrovat svou důležitost a vliv na světovou scénu ve 21. století. Kdyby jen ty členské státy, které se označují za největší přispěvatele OSN, strkaly peníze na správné místo.

Řada světových vůdců, především těch evropských, kritizuje podkopávání OSN ze strany Bushovy administrativy, zejména pak od roku 2003. Přesto vedoucí francouzští činitelé, kteří vyjadřovali rozhořčení, když Spojené státy obešly OSN a napadly Irák bez požehnání mezinárodního společenství, ohromili v srpnu svět tím, že nedostáli slibu vyslat do jižního Libanonu 2 000 příslušníků mírových jednotek a místo toho jich vyčlenili jen 200.

Naštěstí Francie toto rozhodnutí přehodnocuje, Německo poskytne omezenou námořní pomoc a Itálie svou účast zvýšila na 3 000 členů mírových jednotek. Reakce Evropy, stejně jako reakce USA v jiných případech, nicméně vyzdvihuje do popředí otázku, která je pro všechny podporovatele OSN a mezinárodních institucí obecně klíčová. Nedokážeme-li činit, co je třeba, abychom tyto instituce zefektivnili, budeme ve stále větší míře zjišťovat, že je jednotlivé státy zcela obcházejí.

Rezoluce 1701 Rady bezpečnosti OSN „vyzývá Izrael a Libanon, aby podpořili trvalé příměří“. Tím vytvořila představitelům OSN prostor formulovat pro své mírové sbory „pravidla zásahu“, která stanovují, kdy a za jakých okolností mohou jednotky OSN použít zbraň k vlastní obraně. Jak ovšem příslušníci současné mise OSN v Libanonu (UNIFIL) dobře vědí, vlastní obrana není totéž jako chránit se před nepřátelskou palbou vůbec.

V tomto kontextu si Francouzi pochopitelně dělají starosti o osud svých vojáků – vojáků pověřených podporou libanonské vlády v jejím úsilí získat kontrolu nad jihem země ovládaným Hizballáhem. Strašlivá francouzská zkušenost s mírovými jednotkami v Bosně počátkem 90. let, kdy Francie ztratila 84 vojáků sloužících v humanitární misi s restriktivními pravidly zásahu, tyto obavy opodstatňuje.

Pravidla zásahu jsou však jen příznakem hlubšího problému. Skutečným zádrhelem je zející propast mezi papírem a praxí. V žáru mezinárodní krize schvaluje Rada bezpečnosti s obrovskou veřejnou pompou rezoluce, které vytvářejí nějaký oficiální „mandát“ OSN. Poté však musí generální tajemník OSN s rezolucí v ruce obcházet členské státy a žádat je o faktické, hmatatelné prostředky nezbytné k prosazení toho, co se nařídilo. V drtivé většině případů tyto prostředky zdaleka nedosahují toho, co je pro úspěšnou intervenci v dané krizi zapotřebí.

Průzkum mandátů OSN z roku 2006 dospěl ke zjištění, že členské státy OSN každý rok přijímají stovky mandátů, které jim propůjčují „dodatečnou zodpovědnost bez odpovídajících prostředků nebo směrnic“, jak by se s těmito prostředky mělo nakládat. V domácí politice USA se tomuto druhu kongresových nařízení jednotlivým americkým státům říká „nefinancované mandáty“; nařizují se výsledky, aniž se poskytnou prostředky nezbytné k jejich dosažení. Je to politické divadlo – velké titulky, malé výsledky.

Zkušenost OSN v Libanonu není povzbudivá. Podle Odboru OSN pro mírové operace pracuje UNIFIL s ročním rozpočtem ve výši 94 milionů dolarů a kvůli nezaplaceným dávkám členských států trpí chronickými rozpočtovými schodky.

Uvažme nyní, k čemu má rozšířený UNIFIL v rámci rezoluce 1701 mandát: příslušníci mírových jednotek musí monitorovat příměří mezi Izraelem a Hizballáhem, podporovat a doprovázet libanonské ozbrojené složky, které se rozmísťují v jižním Libanonu, pomáhat libanonské vládě při zajišťování hranic země a přístavů tak, aby nezákonně držené zbraně nepadly do rukou Hizballáhu, a „pomáhat zajišťovat přístup humanitární pomoci civilnímu obyvatelstvu, jakož i dobrovolný a bezpečný návrat vysídlených osob“. To je vskutku olbřímí úkol. Měsíc po přijetí rezoluce však není v Libanonu rozmístěno ani 5 000 vojáků.

I kdyby se nicméně našlo a rozmístilo všech 15 000 vojáků OSN, budou v Libanonu přetrvávat skličující problémy. OSN trvá na tom, že jí rezoluce 1701 nedává mandát k odzbrojení Hizballáhu; téměř žádný stát kromě Izraele není ochoten vyčlenit pro tento úkol své vojáky. Odzbrojení tedy zůstává na libanonské vládě a libanonských ozbrojených složkách, které potřebují ze strany mezinárodního společenství veškerou možnou pomoc.

To je přitom jen vojenský aspekt mírového úsilí. Libanonská infrastruktura – zejména na jihu země – byla zdecimována. Lidé přišli o domovy a živobytí. Kdo postaví nebo obnoví nemocnice? Jak bude obnovena komunikační infrastruktura? Kdo opraví libanonské mosty a silnice?

Propast v mandátech odráží způsob, jakým svět již několik desetiletí přistupuje k OSN – velké sliby, malé výdaje a spousta svalování viny v případě, že pak OSN selže. Dnes má však mezinárodní společenství skvělou příležitost zajistit na Blízkém východě územně nevelký, ale významný mír podél křehké hranice mezi Libanonem a Izraelem. Reakce členských států – zejména těch, které věří ve smysl a hodnotu OSN – nyní může pomoci rozhodnout o výsledku jiných, rozsáhlejších regionálních konfliktů, jmenovitě s Íránem a Sýrií, které podporují Hizballáh.

OSN poskytuje mechanismus pro globální reakci, ale jak často opakuje Kofi Annan, neexistuje odděleně od členských států. Je na těchto členech – tedy na všech našich vládách –, aby projevili nezbytnou vůli a zajistili požadované prostředky. Jinak nebude OSN ničím více než příhodným mechanismem pro svalování politické viny. Naše odhodlání nastolit mír na Blízkém východě, v Dárfúru, v Kongu, Kosovu nebo na Haiti se neměří jen našimi slovy, ale i peněženkami. Svět dostane to, zač si zaplatí.