16

Morální ponaučení ze Sandy

KODAŇ – Když 29. října zasáhla východní pobřeží Spojených států „superbouře“ Sandy, nejenže zaplavila newyorské metro a o týden později se pro 15% amerických voličů stala nejvýznamnějším faktorem prezidentských voleb konaných o týden později. Kromě toho také znovu vzkřísila nepodložené tvrzení, že podobné události způsobuje globální oteplování, a zároveň i morálně nezodpovědný argument, že bychom měli budoucím obětem hurikánu pomoci snížením emisí CO2.

Bezpočet rozumbradů, od Billa Clintona po Roberta Redforda, přičetl superbouři Sandy klimatickým změnám. Snad nejvíce bila do očí obálka týdeníku Bloomberg Businessweek, kde se nad fotografií zaplaveného Manhattanu skvěl obří titulek „JE TO V GLOBÁLNÍM OTEPLOVÁNÍ, HLUPÁKU“.

Globální oteplování je reálné a snižování emisí CO2 je dobrý nápad, pokud jsou náklady na snížení nižší než rozsah škod, jimž se tím podaří předejít. Zrnko pravdy je i na spojitosti mezi hurikány a globálním oteplováním: Mezivládní panel OSN pro změny klimatu (IPCC) očekává ke konci tohoto století nižší počet hurikánů, ale s vyšší intenzitou.

Do konce století však zbývá ještě 88 let a obviňování globálního oteplování je jednoduše nepřesvědčivé (prvním zdrojem týdeníku Bloomberg Businessweek pro jeho tvrzení byl tweet o délce 134 znaků). Ve své letošní zprávě o extrémním počasí IPCC konstatoval, že příliš nevěří jakémukoliv připisování hurikánů globálnímu oteplování.

Autoři jedné ze stěžejních studií časopisu Science pro odhady hurikánů ze strany OSN to formulovali jasně: „Je předčasné vyvozovat závěr, že lidská činnost… už má prokazatelný dopad na aktivitu hurikánů v Atlantiku.“ Tento dopad nebudeme schopni detekovat dříve než „na sklonku století“.

Ve skutečnosti nezažily USA od hurikánu Wilma v roce 2005 žádný další hurikán kategorie 3 nebo vyšší. Těchto sedm let bez silných hurikánů je nejdelším takovým obdobím za více než sto let. (Sandy, která ještě předtím, než zasáhla New York, přestala splňovat parametry hurikánu, byla v médiích označována za „superbouři“.)

Bloomberg Businessweek sice tvrdí, že Sandy je nejnákladnější bouře v amerických dějinách a má důsledky pro „přežití lidstva“, avšak to je jednoduše omyl, což by prokázal jakýkoliv rozbor škod po hurikánu Katrina. Očistíme-li hodnoty o inflaci a růst pobřežních komunit, řadí se Sandy mezi americkými bouřemi až na 17. místo a počet i intenzita hurikánů, které zasáhnou americkou pevninu, se od roku 1900 nezvyšují, ale mírně klesají.

Také v globálním měřítku platí, že celková energie hurikánů vzniklých během posledních čtyř let (včetně Sandy) byla nižší než v kterémkoliv období od 70. let. A přestože hurikány možná do konce století o 2-11% zesílí, zároveň budou méně četné, přičemž společnosti budou silnější, takže celkové globální škody se v tomto období podle všeho sníží z 0.04% na 0.02% světového HDP.

Skutečné škody z tvrzení o Sandy a klimatických změnách však pramení z toho, co často následuje: ze záludného argumentu, že pokud tuto destrukci způsobilo globální oteplování, měli bychom pomoci budoucím obětem hurikánů tím, že už dnes snížíme emise CO2. Jak se vyjádřil Redford, potřebujeme „snížit uhlíkové znečištění, které tyto bouře přiživuje“. A stejně jako řada dalších vzápětí Redford odsoudil ty, kdo o tom pochybují: „Ignorováním vědeckých fakt tito lidé znevažují lidské utrpení způsobené klimatickými změnami.“

Ve skutečnosti bohužel znevažujeme lidské utrpení tím, že se zaměřujeme na odbourávání CO2, protože jakékoliv reálné uhlíkové škrty nezpůsobí v příštích 50-100 letech prakticky nic.

Vezměme si vzestup mořské hladiny, který v New Yorku napáchal zdaleka největší škody. Modely ukazují, že nejambicióznější klimatická politika na světě, totiž plán „20-20-20“ Evropské unie, bude mít až do konce století čisté náklady ve výši zhruba 250 miliard dolarů ročně, tedy zhruba 20 bilionů dolarů celkem. Přesto do roku 2100 sníží mořskou hladinu o pouhých devět milimetrů. Kdyby podobný plán přijaly USA, náklady a přínosy by pravděpodobně byly obdobné: tedy celkem dvoucentimetrové snížení vzestupu mořské hladiny do konce století při čistých nákladech zhruba 500 miliard dolarů ročně.

Zamysleme se nad tímto krajně nerealistickým scénářem: i kdyby se nám téměř okamžitě podařilo přimět celý svět – včetně Číny a Indie – k přijetí drastických uhlíkových škrtů a i kdybychom ke konci století vysáli CO2 z atmosféry, dokázali bychom do této doby snížit vzestup mořské hladiny o pouhých 18-45 centimetrů. Modely ukazují, že náklady by pak činily nejméně 40 bilionů dolarů ročně.

Postavme tyto údaje do protikladu k tomu, čeho se město New York právem obává: tedy k pravděpodobnosti 3,3% ročně, že hurikán kategorie 3 (zcela bez vlivu globálního oteplování) zasáhne New York. Takový hurikán by zvedl mořskou hladinu až o 7,5 metru (asi o tři metry výše než Sandy), takže by se Kennedyho letiště ocitlo šest metrů pod vodou. Velká část tohoto rizika by se dala zvládnout budováním protipovodňových bariér, osazováním vchodů do metra dveřmi odolnými proti bouřkám a jednoduchými úpravami, jako jsou vodopropustné chodníky – to vše za cenu zhruba 100 milionů dolarů ročně.

Sandy zdůraznila jednu základní otázku pro všechny kouty světa postižené hurikány. Chceme-li snížit škody po hurikánech, máme se zaměřit především na velmi levné řešení, které nám umožní zvládat přívalové bouřky mnohem lépe během několika let, anebo na neuvěřitelně drahé řešení, které by trvalo téměř sto let a ubralo by devět milimetrů ze vzestupu hladiny o 7,5 metru?

Morálně ospravedlnitelná odpověď je zřejmá a nijak nesouvisí s bezprostředním snižováním emisí CO2.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.