Staré rčení v moskevské politice říká, že vztahy mezi Spojenými státy a Ruskem jsou vždycky lepší, když v Bílém domě vládne republikán. My jsme státníci a republikáni jsou státníci. Poněvadž my i oni věříme v moc, snadno si navzájem porozumíme.

Problém s tímto úslovím tkví v paranoidním postoji za ním, neboť naznačuje, že podstata rusko-amerických vztahů se od konce studené války zásadně nezměnila; animozity mezi oběma zeměmi jsou nevraživostí dvou navždy nesmiřitelných geopolitických oponentů. Rusové, zdá se, dokáží mít sami ze sebe dobrý pocit, jedině když soupeří muž proti muži se světovou velmocí. Ba ruský prezident Vladimír Putin považuje rozpad Sovětského svazu za „největší geopolitickou katastrofu dvacátého století“.

V důsledku tohoto postoje se klíčové součásti ruské elity vší silou pokoušejí – a s jistým úspěchem, zejména v posledních letech – vyvolat zhoršení rusko-amerických vztahů. Kreml se podle všeho snaží systematicky stát USA v cestě, a to i tehdy, když se takové obstrukce nezdají být v ruském národním zájmu.

Rusko tedy prodává nejmodernější zbraně, včetně bombardérů, ponorek, ba možná i letadlovou loď, do Číny, která nejenže má s Ruskem společnou nejdelší hranici na světě, ale rovněž části této hranice zpochybňuje. Ruská pomoc Íránu s realizací jeho jaderných ambicí též spadá do kategorie sebezničující pošetilosti. Nejenže Rusko v Íránu buduje civilní atomový reaktor, čímž napomáhá rozvoji íránských poznatků o jaderném procesu, ale také se zdráhá podpořit snahy Rady bezpečnosti Organizace spojených národů přinutit Írán, aby nevyvíjel jaderné zbraně.

Diplomatické obstrukce nejsou jediný způsob, jenž ruské elity k pěstování antagonismu s USA využívají. Snaží se také rozvášnit domácí veřejné mínění. Jsou přesvědčeny, jak se zdá, že mají-li si uchovat vliv, musejí vyvolat představu Ameriky coby nesmiřitelného nepřítele Ruska, který prostřednictvím rozšiřování členství NATO do bývalých komunistických zemí přináší existenciální hrozbu až na práh země.

Ovšemže tato démonizace není taková, jako jsme zažili za dnů SSSR. Nicméně Putin stále považuje za nezbytné několikrát do roka pózovat před televizními kamerami a oznamovat, že ruští vědci vyvinuli nějakou novou střelu, která dokáže proniknout každým systémem na ochranu proti balistickým střelám, který by USA mohly vybudovat.

Proč poradci a manažeři pro vztah s veřejností Putina přesvědčují, aby dělal tato banální povýšenecká oznámení, je těžké pochopit, pokud člověk nechápe pocit křivdy, jímž téměř všichni Rusové trpí kvůli ztrátě velmocenského postavení. Toto trauma spaluje ještě niterněji ruské vládce, u nichž vyvolalo silný a vytrvalý psychologický komplex. Amerika a Západ pro ně zůstávají úhlavním nepřítelem. Descartes proslule řekl: „Myslím, tedy jsem.“ Ruští vládci, zdá se, žijí podle kréda: „Vzdoruji Americe, tedy jsem veliký.“

Uvažme slova Vitalije Treťjakova, šéfredaktora týdeníku Moskovskije novosti , v reakci na nedávné volby v USA. Podle Treťjakova „nástup demokrata k moci na pozici prezidenta v Americe je pro nás nesrovnatelně horší než divoký imperialismus dnešní republikánské administrativy“. Zatímco „činy republikánů nejsou namířeny proti nám,“ nýbrž „proti islámským teroristům a zlotřilým státům,“ za vlády demokratického prezidenta by se Rusko zřejmě „stalo hlavním terčem antagonismu, kvůli našemu autoritářství, nedostatku demokracie, dušení svobody a porušování lidských práv“. Proto pro Treťjakova „špatný Bush a jeho republikáni jsou lepší než velice špatní demokraté.“

Treťjakov vůbec není osamocen. Právě naopak, jeho morbidní logika je dokonalým odrazem paranoidní vize, která se uchytila v Kremlu.

Co když se ale těmto lidem splní jejich přání a NATO se zhroutí a islamisté zvítězí? Kdo zastaví jejich postup z Afghánistánu a Střední Asie k jižním hranicím Ruska? Potíž s diplomatickou paranoiou není v tom, že vás někdo pronásleduje, ale že nedokážete poznat rozdíl mezi skutečným nepřítelem a nepřítelem domnělým.