Ségolène Royalová obrátila francouzskou Socialistickou stranu vzhůru nohama, aby se v prezidentských volbách plánovaných na příští rok stala její oficiální kandidátkou. Její triumf je však jen jednou součástí intenzivní politické debaty, jakou Francie několik desetiletí nezažila. Vzhledem k faktu, že se napřesrok konají parlamentní i prezidentské volby, je v sázce stejně mnoho jako při kterémkoliv převratném okamžiku v moderních francouzských dějinách.

Unikátním rysem dnešní debaty je kohorta veřejně činných intelektuálů, jako jsou Jacques Marseille, Nicolas Baverez, Elie Cohen a Stephane Rozes, z nichž žádný se nehlásí k otřepané představě francouzské jedinečnosti (takzvaná „francouzská výjimka“). Jejich myšlenky stojí v popředí stále rozšířenějšího pochopení, že Francie musí čelit problémům světa v podobě, v jaké skutečně existují, nikoliv v podobě, jakou by si Francouzi přáli. To znamená akceptovat globalizaci a vyrovnat se s ní.

Potřebné nástroje k tomu Francie rozhodně má. Ačkoliv v této zemi žije pouhé 1% světové populace, je šestou největší ekonomikou, zaujímá čtvrté místo v mezinárodním obchodu a třetí místo v exportu výrobků a služeb. Více než 40% největších firem kotovaných na pařížské burze je v zahraničních rukou. Každý sedmý zaměstnanec pracuje pro zahraniční společnost, oproti jedné desetině ve Velké Británii a jedné dvacetině ve Spojených státech. Také produktivita je poměrně vysoká: dosahuje 33 dolarů za hodinu oproti 27 dolarům v Británii.

Francie se navíc bude těšit velkým ziskům z vývozu do rychle rostoucích nových ekonomik, neboť vyrábí více konkurenceschopného zboží s vysokou přidanou hodnotou než například jihoevropské země, jejichž struktura vývozu se blíží čelním novým ekonomikám.

Francie by tedy mohla globalizaci zvládnout, nebýt ovšem francouzského státu. Jeho relativně slabé podnikatelské prostředí obnažil nejnovější průzkum zvaný Doing Business , který provedla Světová banka. V kapitole „Zakládáme firmu“, jež si všímá byrokratických a právních překážek založení a registrace nové firmy, zaujímá Francie 35. místo, zatímco Velká Británie je šestá a USA třetí.

Nejhorším zlem, které napáchala státní politika, je ovšem nezaměstnanost. Pokud skutečně existuje nějaká „francouzská výjimka“, pak je to skutečnost, že za posledních 30 let nezaměstnanost nikdy neklesla pod 8,5%. A pokud vyloučíme hýčkanou armádu státních zaměstnanců, pak se toto číslo blíží k 15%. Nezaměstnanost mladých lidí včetně žen činí v průměru 23%, přičemž na sužovaných předměstích se soustředěnou přistěhovaleckou populací dosahuje míra nezaměstnanosti 70%.

Velká část politické garnitury i veřejného mínění klade nezaměstnanost za vinu globalizaci – outsourcingu a stěhování firem na trhy s levnější pracovní silou. Hlavní příčinou je ovšem francouzský zákoník práce – houština regulací, která nabízí nejsilnější ochranu pracovního místa na celém světě. V kapitole „Zaměstnávání pracovníků“ průzkumu Doing Business se Francie řadí na 134. místo oproti 17. místu Británie a první příčce USA. Jelikož zaměstnavatelé nejeví ochotu přijímat pracovníky, které nemohou snadno propustit, mají mladí Francouzi pravdu, když do budoucna pohlížejí s nejistotou.

Nezaměstnanost je hlavní příčinou chudoby. Základní ochranou proti chudobě je přitom pracovní výdělek – jehož jsou i štědrá francouzská podpora v nezaměstnanosti a další sociální dávky nedostatečnou náhražkou. Značná část vysoké daňové zátěže potřebné k financování dávek postihuje firmy v podobě daní ze mzdy (příspěvky zaměstnavatele na sociální zabezpečení), což firmy dále odrazuje od přijímání většího počtu zaměstnanců.

Několik po sobě jdoucích francouzských vlád nechalo tuto situaci hnisat. Kabinet Dominiqua de Villepina se k této výzvě postavil zády a raději dal přednost „hospodářskému vlastenectví“ – tedy ochraně údajných „národních šampionů“ před převzetím zahraničními firmami. Navzdory komickým epizodám typu označení mlékárenské firmy Danone za aktivum národní bezpečnosti ve snaze odrazit její možné převzetí firmou Coca Cola není francouzský režim zahraničních investic o nic méně restriktivní než u jiných rozvinutých států včetně USA.

Snaha učinit z globalizace obětního beránka odráží další klíčový problém. Řada po sobě jdoucích vlád, nikoliv firem, nese zodpovědnost za nejškodlivější typ outsourcingu ve Francii – za outsourcing zodpovědnosti. Namísto navržení reforem voličům a jejich následného zavedení silou jasného demokratického mandátu bylo oněch několik málo zásadních reforem v posledních 20 letech prezentováno tak, že jsou Francii vnuceny zvenčí – převážně kvůli nutnosti vyhovět požadavkům Evropské unie. V důsledku toho začaly reformy působit nelegitimně, což posílilo odpor vůči nim.

Prolomení této bezvýchodné situace předpokládá obnovu politické legitimity zvolením prezidenta, který po příslibu reforem získá mandát k jejich uskutečnění. Oběma hlavním kandidátům prezidentských voleb v roce 2007, Ségolène Royalové a Nicolasu Sarkozymu, je společné relativní mládí (v porovnání s geriatriky z posledních desetiletí) a oba drží prst na tepu veřejného mínění.

Jejich společným přístupem je navázat s Francouzi skutečný dialog založený na pochopení, že jedinou životaschopnou základnou reforem je silná politická smlouva mezi vládou a občany. To ostře kontrastuje s érami Françoise Mitterranda i Jacquese Chiraka s jejich elitářstvím, arogancí, paternalismem a stagnací. Ať už bude výsledek voleb jakýkoliv, návrat politické vůle a legitimity do Francie nebude ani trochu předčasný.