LONDÝN – Dramatické výzvy, vlažné reakce: to jsou dějiny Evropské unie. Jen velice zřídka se Unie vzepne na úroveň dění, a proto Evropa ekonomicky i geopoliticky upadá.

Velkým skokem vpřed byla pro Evropu Římská smlouva z roku 1958, která založila Evropské hospodářské společenství. Rozhodnutí vytvořit společný trh bez společné vlády ale pouze zadělalo na potíže do budoucna. Veškeré dění od té doby – rozšíření na 27 členských států a vytvoření šestnáctičlenné eurozóny – trhlinu mezi slovy a skutečností ještě rozšířilo. Euroland setrvale sliboval víc, než mu jeho historie dovoluje splnit.

Řecká finanční krize je nejčerstvějším příkladem mezery mezi skutečností a slovy. V jádře jde o krizi „rozšíření“, v tomto případě rozšíření eurozóny. Nebývalá snaha udržet v 90. letech fiskální kázeň – v Řecku posílená „kreativním účetnictvím“ – umožnila Portugalsku, Itálii, Řecku a Španělsku (skupině, již nezdvořáci označují anglickým akronymem PIGS, shodným se slovem „prasata“) splnit v roce 2002 přístupová kritéria. Jakmile ovšem vstoupily, tlak se rozplynul. Většina středomořských zemí pokračovala ve svých rozmařilých způsobech, s důvěrou, že trh jim účet nevystaví.

Německý ministr financí Wolfgang Schäuble teď ovšem řekl, že co je moc, to je moc. Prosazuje zřízení Evropského měnového fondu (EMF), který by poskytoval nouzové půjčky zemím, jimž hrozí riziko neschopnosti splácet svůj svrchovaný dluh. Nouzové půjčky by se v případě neplnění podmínek nabízely za „prohibitivní cenu“, s „přísnými podmínkami“ a „závaznými sankcemi“.

Přeloženo do běžného jazyka to znamená, že státní finance země, jíž by byla přiznána pomoc EMF, by načas přešly pod správu externích pověřenců, právě tak jak se v devatenáctém století přihodilo latinskoamerickým státům, které chtěly refinancovat své dluhy.

Milton Friedman předpověděl, že po deseti či dvaceti letech se jednotná měna rozpadne; to je teď pravděpodobnější, než že se euro udrží. Ostatně Schäuble ví, že podmínky, které navrhuje, by byly politicky nepřijatelné, a proto říká, že země, která by je nedokázala splnit, „by jako poslední východisko z nouze měla z měnové unie vystoupit, přičemž by mohla zůstat členem EU“. Německo by dokonce mohlo samo vystoupit, kdyby se mu nepodařilo slabší členy přimět k poslušnosti.

Středomořská krize odhalila dlouhotrvající nedostatek eurozóny: neexistenci jednotné vlády. Jelikož eurozóna není „optimální měnovou oblastí“, potřebuje nástroje k řešení takzvaných „asymetrických šoků“ – šoků postihujících některé členy víc než ostatní. Takové nástroje jí ovšem chybí, zejména ministerstvo financí, které by mohlo určovat daně a půjčovat si, a centrální banka, která by bankám svých členů mohla posloužit jako věřitel poslední záchrany.

Schäubleho návrh má ekonomický i geopolitický rozměr. Ekonomicky odhaluje hlubokou propast mezi těmi, kdo jsou přesvědčeni, že externí nevyváženosti jsou chybou těch, kdo utrácejí příliš málo, a naopak těmi, kdo jsou přesvědčeni, že jsou chybou těch, kdo utrácejí příliš mnoho.

John Maynard Keynes chtěl země s přebytky nutit, aby buď utrácely, anebo půjčovaly. Přežila ale starší doktrína, že je povinností země hospodařící se schodkem, aby si „udělala doma pořádek“. Jedním ústupkem Keynesovi bylo zřízení Mezinárodního měnového fondu v roce 1944 s cílem poskytovat zemím zatíženým schodky krátkodobou pomoc za přísných podmínek. Právě takový je v zásadě dnešní německý návrh v užším kontextu eurozóny.

Schäubleho názor je výrazem dlouhodobého deflačního náhledu Německa. Tamní fiskálně konzervativní establishment by chtěl, aby se ostatní země EU s rozsáhlými rozpočtovými deficity ekonomicky ozdravily fiskální kázní, snížením domácí poptávky a vysokým růstem exportu. Němečtí lídři jsou přesvědčeni, že problémem není vysoká míra úspor jejich země, ale přílišné výdaje ostatních členů eurozóny.

Martin Wolf z listu The Financial Times nesouhlasí. Poukazuje na Čínu. Obě země mají rozsáhlé přebytky úspor oproti investicím a obří obchodní přebytky. Obě se vychloubají fiskálními ctnostmi a trvají na tom, aby země hospodařící se schodky se svými nezodpovědnými útratami skoncovaly.

Wolf tuto argumentaci právem označuje za ekonomicky nekonzistentní. Hromadění úspor v jednom místě způsobuje u ostatních nezaměstnanost. Ti, kdo hodně spoří, by měli víc utrácet, aby těm, kdo hodně utráceli, umožnili víc vyvážet a začít žít v mezích svých možností, aniž by je to odsoudilo do odříkavé stagnace. Šetrnost není ctnost, není-li nikdo ochoten utrácet.

Hlavní účinek Schäubleho třaskavého návrhu však dopadá na geopolitiku EU. Evropská politická elita pokládá Unii za jeden z pólů multipolárního světa. Jenže čím Evropa je? Méně než federací, spíše konfederací a chybí jí gravitační centrum i pevné hranice. Když chce americký, čínský nebo ruský lídr mluvit s Evropou, komu zavolá? Bez vnitřní soudržnosti a vnějších obrysů není Evropa o mnoho víc než zeměpisný pojem.

Z Schäubleho návrhu tedy plyne, že by se Euroland měl zmenšit do velikosti, jíž bude možné vládnout. V zásadě se tu opakuje kontrast mezi Velkými Německem, o němž v roce 1848 snili idealisté, a Malým Německem, které v roce 1871 vytvořil Bismarck.

Tak jako chlapec, který se nebál prohlásit, že císař je nahý, namířil Schäuble prst realismu na ambiciózní krasomluvu, do níž se všichni evropští lídři stále cítí nuceni halit své výroky. Prolomil tabu, které nedovolovalo zpochybňovat kterýkoli aspekt evropského projektu. Ti, kdo dávají přednost pevným základům před zbožnými přáními, by jeho slova měli přivítat.