MÉXICO – Felipe Calderón tento měsíc slaví druhé výročí ve funkci mexického prezidenta. Calderón se v prosinci 2006 úřadu ujímal za nepříznivých okolností. Jelikož byl zvolen 35% hlasů, postrádal většinu v kongresu a opozice odmítala jeho vítězství uznat. Vládnout musel taktéž za úporně obtížných okolností: u sousedů ve Spojených státech vysílený prezident na konci funkčního období, krušný hospodářský propad a dědictví korupce, nedbalosti a spoluviny, které si jeho předchůdci předávali už od roku 1968, kdy se začal drolit starý mexický politický systém jedné strany.

Naprosto bezodkladně se Calderón musel vypořádat s nezdarem svého bezprostředního předchůdce zavést zásadní reformy, jež Mexiko potřebuje. Vicente Fox nastoupil do úřadu v roce 2000 s širokým mandátem, ale tak jako Calderón bez většiny v kongresu. Ukázalo se, že nedokáže vytvářet trvalé legislativní koalice, což Calderóna přivedlo k rozhodnutí rozejít se s minulostí v prvé řadě v tom, že bude vytvářet aliance k uzákonění reforem. To se však brzy stalo cílem samo o sobě a Calderón prokázal obratnost při sestavování krátkodechých koalic k prosazování většinou bezvýznamných reforem. Právě tento rozředěný gradualismus se stal jeho charakteristickým rysem.

Za takové situace není divu, že seznam otazníků vážících se ke Calderónově vládě je delší než výčet jejích úspěchů. Výsledky průzkumů veřejného mínění tuto rozpolcenost odrážejí. Calderón zůstává nadále osobně populární, ale veřejnost je čím dál méně spokojená a zklamaná skutečnými výsledky práce jeho vlády.

Mezi nemnoho jeho úspěchů patří reformy penzijních fondů státních zaměstnanců, které zachrání systém před bankrotem. Další spočívá v oslabení a vyšachování levicové opozice a schopnosti vládnout bez zásadních střetů v ulicích či v kongresu. Ostatní změny – kontraproduktivní volební reforma, drobná daňová reforma k posílení výnosů a hypotetická reforma ropného sektoru – trpí Calderónovou zálibou v minimalismu: schvalování legislativy se zdá být důležitější než její obsah.

Mexické monopolní struktury a nesmírná koncentrace moci trvají nedotčeně dál – tak jako za vlády pouhých dvou Calderónových demokratických předchůdců, Ernesta Zedilla a Foxe. Veřejné monopoly jako Pemex, soukromé monopoly jako Telmex a Cemex, monopoly pracujících jako odborový svaz učitelů, mediální monopoly jako Televisa a železný politický zámek, jímž tři mexické partaje uzamykají všechny úrovně voličského zastoupení, jsou silnější než kdy dřív. Calderón odmítl na tyto mocenské struktury sáhnout, přestože se všichni, od Světové banky po levicového buřiče a někdejšího prezidentského kandidáta Andrése Manuela Lópeze Obradora, shodnou, že právě ony tvoří hlavní překážky rozvoje Mexika.

Vzhledem k tomuto setrvalému statu quo občané Mexika dnešní surový hospodářský propad nekladou za vinu Calderónovi; jsou toho názoru, že jde o jízdu ve vyjetých kolejích. Veřejné mínění však začíná být skeptičtější ohledně toho, zda je moudrá prezidentova erbovní politika: nasazení ozbrojených sil k vedení komplexní kampaně proti drogovým dealerům. Právě podle té mu nakonec bude vystaveno vysvědčení.

Mexická vláda a armáda od 70. let vytvořily tichý, zpola násilný, zkorumpovaný, ale účinný modus vivendi s drogovými kartely. Mexiko bývalo producentem heroinu a marihuany a tranzitní zemí pro kokain z Jižní Ameriky. Calderón na sklonku roku 2006 rozhodl, že tento kompromis už nelze nadále tolerovat: násilí se vymklo kontrole, korupce a spoluvina zamořily policii i politickou elitu země a Mexiko se stalo jednak předním výrobcem metamfetaminů pro USA, jednak významným spotřebitelem kokainu. Proto tedy ono vyhlášení války.

Nový prezident však do narkotického včelína zabušil, aniž by měl po ruce sprej proti hmyzu anebo ochrannou kuklu. Nedokázal se ubránit. Včely jej udolaly a prudce přibylo násilí, korupce, spoluviny a kontaminace státu.

Důvody, jež Calderóna vedly k odmítnutí dřívějších poměrů, se dnes zdají méně samozřejmé než dřív. Vůbec není jasné, že se v Mexiku zneužívání drog mezi obyvatelstvem šíří: zneklidňující míry růstu drogové závislosti jsou zavádějící, protože narkomanie vychází z nesmírně úzké základny. Calderón se snažil svou „válku proti drogám“ prodat důrazem na to, že ji vede, aby „zachránil naše děti“. Ukáže-li se toto spojení jako mylné, boj neuspěje a Mexičané se mohou ptát po smyslu „války“, která více než zdvojnásobila počet gangsterských poprav, ze dvou tisíc v roce 2006 na pět tisíc v roce 2008, když jejich dětem, přinejmenším statisticky, žádná újma nehrozí.

Navíc se zdá, že došlo k oslabení potenciálu mexického bezpečnostního aparátu. Policisté jsou v nejlepším případě k ničemu a v nejhorším přímo zaměstnanci drogových baronů; armáda je sice méně poskvrněná, ale zase není na tuto úlohu připravená. Ke změně stavu věcí bude zapotřebí řady let a miliard dolarů; Calderón tolik času nemá a potřebné peníze mají jedině USA.

Calderón ale americkou pomoc za amerických podmínek nechce. Odmítá kolumbijský model, který by do mexického terénu přivedl americké poradce, školitele, mechaniky, agenty a podpůrný personál. Možná že má pravdu, ale alternativou je nulová změna v armádě a nulová naděje na vítězství ve válce, kterou jsme v prvé řadě zřejmě vůbec neměli vyhlašovat.

Kdyby nebylo světové hospodářské krize anebo kdyby nakonec byla krátká a mělká, mnozí pozorovatelé, včetně mne, by si uchovali přesvědčení, že se Mexiko dokáže nějak protloukat dál, jako už od roku 1996. Během uplynulých 13 let se této zemi dařilo průměrně až slušně: nevalný hospodářský růst, ale žádný krach; demokratické střídání u moci, bez povstání a masakrů; pomalá, ale jistá expanze střední třídy; pomalý, ale jistý úbytek korupce.

Kdybychom ještě 15 až 20 let zažívali tento neuspokojivý pokrok, Mexiko by se stalo chudší středostavovskou zemí, jako je Portugalsko, Řecko nebo Polsko. My realističtí optimisté na to už ale raději nespoléháme: možná že se znovu zklameme.