Saturday, October 25, 2014
0

Marxistická renesance

PRINCETON – Karel Marx se vrací, ne-li přímo z hrobu, tak přinejmenším ze smetiště dějin. Německý ministr financí Peer Steinbrück nedávno prohlásil, že Marxovy odpovědi „nemusejí být nepodstatné“ pro dnešní problémy. Francouzský prezident Nicholas Sarkozy se nechal vyfotografovat, kterak listuje Marxovým dílem Das Kapital . Německý filmař Alexander Kluge slibuje, že Kapitál promění ve film.

Málokdo z dnešních „marxistů“ je ochoten ozřejmit, co je přitažlivého na muži, který chtěl sjednotit německou filozofii (stavěl na Hegelovi) s britskou politickou ekonomií (ve stopách Davida Ricarda), a tím dvě značně konzervativní tradice proměnit v teorii radikální revoluce.

Marx byl rozhodně vnímavým analytikem globalizace devatenáctého století. V  Komunistickém manifestu roku 1848 napsal: „Místo staré místní a národní soběstačnosti a uzavřenosti nastupuje všestranný styk a všestranná závislost národů na sobě navzájem.“

Jistěže, vznik globálních sítí analyzovala řada dalších komentátorů devatenáctého století. Žádný nový hon za díly osobností, jako byli John Stuart Mill či Paul Leroy-Beaulieu, však nesledujeme.

Z oživené popularity Marxe plyne, že se dnes kapitalismus všeobecně pokládá za fundamentálně rozvrácený, přičemž jádro problému tkví ve finanční soustavě. Marxův popis „fetišismu komodit“ – přeměny zboží na obchodovatelné komodity, odtržené jak od výrobního procesu, tak od jejich užitečnosti – se jeví jako naprosto přiléhavý pro spletitý proces sekuritizace, kde se hodnoty zdají být zcela skryté za neprůhlednými transakcemi.

Po analýze klamavé podstaty komplikovanosti následovalo v Komunistickém manifestu doporučení, které se současným „marxistům“ zdá nejpřitažlivější. Je uvedeno jako pátý bod v desetibodovém programu. Bod číslo pět, jemuž předcházela „konfiskace majetku všech emigrantů a rebelů“, praví: „soustředění kreditu v rukou státu prostřednictvím národní banky se státním majetkem a výhradním monopolem.“

Hlavním problémem vyplývajícím z dnešní finanční krize je, že banky přestaly poskytovat úvěry na řadu transakcí, jichž je za běžného chodu ekonomiky zapotřebí. K oživení ekonomické aktivity nestačila ani rekapitalizace bank prostřednictvím státní výpomoci.

Při pohledu na těžkosti velkých automobilek i menších dodavatelů mnoho lidí požaduje, aby stát v rámci záchranného balíčku přinutil banky půjčovat. Všichni teď myslí na koně, kterého můžete dovést k vodě, ale pít ho nepřinutíte. Už i protržní komentátoři spustili pokřik, že trh potřebné úvěry nezajistí.

Státem vynucené půjčování se zavádělo už v minulosti a nejen v soustavách s centrálním plánováním komunistických ekonomik. Bylo součástí běžné výzbroje raně moderních evropských států, když jednaly se svými věřiteli. Bezprostředně po druhé světové válce bylo jádrem francouzské hospodářské politiky.

Nověji se v 80. letech spojil Mezinárodní měnový fond a centrální banky velkých průmyslových zemí, aby svým tlakem přiměly banky k rozšíření úvěrů pro latinskoamerické země s velkými dluhy. Mnozí bankéři žehrali na to, že jsou nuceni zasypat špatné peníze dobrými, ale pod hrozbou větších regulačních zásahů podlehli.

Výsledek úvěrového nátlaku byl dosti paradoxní. Řešení prosazené v 80. letech sice zachránilo banky (a bankéře) před krizí zadluženosti, ale dlouhodobě zvýšilo splátkovou zátěž a v tomto ohledu v Latinské Americe snížilo životní úroveň. Lepším řešením by bylo snížení dluhu v dřívější etapě krize.

Za dnešních okolností by na tom finanční soustava byla lépe, kdyby se uskutečnila určitá forma původního plánu amerického ministra financí Henryho Paulsona, jehož záměrem bylo odkoupit nakažená aktiva a vyjmout je z bilancí bank. Ukázalo se však, že by to bylo příliš složité, protože určování hodnoty každého aktiva vyvolávalo různé a jedinečné problémy.

Na útěku od komplikovanosti jsme se poohlíželi po jednoduchých řešeních. Při otevírání nové vysokoškolské budovy London School of Economics se britská královna tázala, proč nikdo krizi nepředvídal. Ostatně před rokem, v době, kdy vysoce postavení finančníci stále zavírali oči, přednesli nejjasnější předpověď dva britští komici (John Bird a John Fortune) v televizní show.

Jinými slovy, finanční svět dospěl do jakési karnevalové sezóny, během níž projevují moudrost blázni a chytří lidé jednají jako hlupáci. To ovšem nutně neznamená, že řešení navrhované tupci dává smysl.

Až ekonomická aktivita po hluboké recesi začne znovu ožívat, nebude to proto, že budou lidé donuceni přesouvat finanční prostředky do projektů označených za politicky žádoucí, nýbrž proto, že se objeví nové myšlenky. Naděje, že vyšší počet hlav dokáže tyto nové projekty najít, je mnohem vyšší než chatrná šance, že se to podaří centralizované podobě finančního plánování.

„Marxistické“ obrození bylo zřejmě neodvratným vedlejším produktem současné krize. Její přívrženci by se ale měli zamyslet nad soustavně katastrofickými výsledky centralizovaného poskytování úvěrů v minulosti.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured